O národní hrdosti

Když říkám národní hrdost, myslím tím jak americkou, tak českou. Jsou to dvě strany jedné mince a proberu je popořadě.

I po deseti letech v Americe mě stále překvapuje množství vlajek, kterými si lidé dekorují domy a auta. I naši sousedi mají klasický stožár s lanky, na kterém červenobílý prapor vlaje prakticky pořád. Sice jsem je nepřistihnul, ale mám podezření, že když ho Dan vyvěšuje, levou rukou si k tomu salutuje.

Před hlavním vchodem do zaměstnání máme stožár skoro jako na Hradčanech, podobné jsou u lékárny, ve škole, u policejní stanice... Vlajky jsou všude a není to jen na státní svátek. Není to tím, že se Amíkům bílé hvězdy na modrém poli líbí, ale proto, že jsou na svou zemi a své americtví hrdí. Ládují to do nich od školky a faktem je, že mají být na co hrdí.

Proč má americká vlajka 13 pruhů? Kdo neví, že je to počet původních kolonií, které vstoupily do unie, nedostane US občanství. Zlí jazykové tvrdí, že vlajka vypadá, jako když se šicí stroj vyzvracel nemají pravdu. Její tvůrce Betsy Ross(ová) ji sešila ručně. Když jsem byl na základní vojenské službě, kamarád Díďa si americkou vlajku namaloval na tenisky a vykoledoval si převelení k pétépákům. Tady v Americe národní vlajku vystavují kde se dá.

České sebevědomí osciluje mezi pocitem ušlápnutosti (jsme mizerná malá země, ne vlastní vinou semletá historií, pletou si nás s Jugoslávií, a lidé si nad tou dírou Evropy odplivnou) a velikášství (byli jsme vždycky nejlepší z komunistického bloku, máme světové politiky Masaryka, Beneše a Havla, kteří hnuli dějinami, od té doby, co se Jugoslávie rozpadla, si nás už nepletou, a nakonec jsme srdcem Evropy). K tomu druhému pohledu se dá počítat i náš úšklebek nad americkými turisty, když jsou tak nadšení z budov ze čtrnáctého století. Jaký slastný pocit nadřazenosti můžeme mít! USA považují cokoliv postaveného před první světovou za unikát. Jen v Bostonu je pár haluzen z koloniálního sedmnáctého a osmnáctého století, jenže ty moc výstavně nepůsobí. Kam se na Česko a matičku Prahu hrabou! Z nadřazenosti ale snadno sklouzneme k depresi, když si uvědomíme, že Američané založili svou republiku nějakých sto padesát let před námi a od té doby ji s láskou opečovávají. U nás doma v Rakousku Josef II. v tu dobu rušil nevolnictví (1781) a ani po roce 1918 jsme o republiku moc nepečovali.

Deprese není na místě. I Amerika byla ze začátku pouhou zaplivanou a postkoloniální zemí. Aby si zvýšili sebevědomí a přežili, museli se ohánět. Paul Revere, jeden z duchovních otců revoluce, se živil jako zlatník, potom přidal i zubařské řemeslo, a když už dělal s kovy, naučil se odlévat zvony a jednoduché hmoždíře pro armádu. V roce 1801 založil první úspěšnou válcovnu měděných plechů na novém kontinentu. Do té doby Američané dováželi plechařinu i většinu ostatních průmyslových výrobků z Evropy (třeba i z Čech). Jestě před válkou Severu proti Jihu vyzbrojovaly Spojené státy pobřežní pevnosti děly z Anglie. Ani průmyslový Sever ještě nedokázal dalekonosné kusy odlít ve svých fabrikách. Zaplivanost se z USA postupně vytrácí po občanské válce, z Ameriky se stává lokální mocnost. V roce 1898 (Španělsko-americká válka) a hlavně po první světové válce se pak stává mezinárodní mocností s vlivem na světovou politiku. Například tak, že prezident Woodrow Wilson, popichovaný emigrantem Masarykem, posvětil Československou republiku a osvobozený národ po něm z vděčnosti pojmenoval ošklivé nádraží.

Naše děti chodí do Kennedyho školy a místo busty fousatého Masaryka koukají na tenhle obraz. Národní hrdost neřeší, jsou Američani a Pledge of Allegiance (čti pledž of alídžens, přísahu věrnosti vlajce) drmolí každé ráno před vyučováním. S rukou na srdci a bez zábran.

Teprve po druhé světové se z USA stala supervelmoc. Vzpomínám si na sedmou třídu, kdy nám soudružka učitelka v občanské nauce nechtěně prozradila, že nikoliv SSSR, nýbrž USA jsou nejprůmyslovější zemí světa. Byli jsme z toho pořádně rozčarovaní. Dnešní američtí školáci jsou v pohodě, jejich země je první ve všem, na co se podívají. Jejich přesvědčení, že Spojené státy jsou nejmocnější, nejdemokratičtější, nejkrásnější a nejspravedlivější zemí světa, jim nic nekalí.

Americkou soběstřednost nekorigují ani noviny a televize. Ze sledování obvyklých sto deseti kanálů kabelovky se člověk dozví něco o sportu, vaření, nákupu diamantů, potěší se mýdlovou operou, seriálem, reportáží z honičky na dálnici, požárem v sousedním městečku a pohledem na autonehodu, kterou zavinili zhulení studenti místní střední školy. Zpráv o volbách ve Španělsku, budování Evropské unie, problémech na japonské burze a povstání v Gaze se nedočkáte. Když máte štěstí, na některém z veřejných kanálů chytíte půlhodinku zpravodajství BBC, ale to je všechno. Z pohledu amerického televizního konzumenta svět mimo Ameriku prostě neexistuje.

Omezený záběr Amíkům nerozšíří ani cesta do Evropy nebo jiných končin, protože se tam neodváží. Drtivá většina lidí neprojela ani Státy, je to přece jen pořádný flák země. Když už se náhodou vypraví přes hranice do Kanady nebo Mexika, platí pořád v dolarech, mluví americky a můžou zajít do McDonalda. Je to jako doma.

Typickým příkladem byl prodavač v autoservisu, kde jsme kupovali auto. Když zjistil, odkud jsme, pokýval hlavou a sdělil nám, že v Evropě nebyl a ani se tam nechystá. Co tam? Amerika je velká a je tu všechno. Tropy, sníh, pouště, palmy, kokosy, hory, moře, jezera a New York. Nikde nic jiného a zajímavějšího nenajdete. Neodporovali jsme mu, svým způsobem měl pravdu. Auto jsme si však od něj nekoupili.

Naše sekretářka Ginny je starší, velice hodná paní italského příjmení, potomek přistěhovalců z Evropy. Má ráda těstoviny a pizzu, ale jinak je skrz naskrz americká (aby nedošlo k omylu, to je pochvala). Jednou jsme se před ní bavili s čínsko-americkou kolegyní o tom, jak Amerika Číně mnoho let vysávala mozky. Všichni čínští zahraniční studenti po doktorátu zůstávali v Americe. Dnes už to neplatí. Čínská vláda vypsala granty a výhodnými podmínkami, vedoucími funkcemi a světovým financováním na prvních pět let přitahuje nové i zasloužilé vědce zpátky do Číny. Dloubnul jsem si do Ying-Qing, jestli se sbalí a pojede taky. Řekla, že o tom uvažovala. Ginny, která až dosud poslouchala bez komentáře, vyjekla:

„A proč by ses vracela do Číny?“ Léty zažité přesvědčení, že lidé přicházejí do Států za svobodou, lepším životem a šancí jí znemožňovalo pochopit, že existuje i opačná varianta. Ying-Qing jí vlídně vysvětlila, že by se návrat vyplatil, měla by zajímavé projekty, větší svobodu ve vědě, než má ve firmě, a za ty peníze by si žila v Šanghaji jako královna, rozhodně líp než v Massachusetts. A nakonec, vracela by se domů! Obávám se, že vysvětlení nepadlo na úrodnou půdu. Něco takového správný Američan prostě nevstřebá.

Když si přečtete na hřibově náhrobky zjistíte, že skoro každý Američan je veterán nějaké zahraniční války. Milford, Massachusetts.

Zmínil jsem se o tom, že americkým školákům je hej, ale není to tak docela pravda. Hořící dvojčata nadělala pěknou paseku nejen v dětských hlavách. I pro řadového Američana je těžké překousnout, že nejférovější zemi na světě může někdo tak nenávidět, že se rozhodne ji zpustošit. Traumatický zážitek umocnily následující události, kdy se ukázalo, že USA leží v žaludku nejen bandě izolovaných fanatiků, ale i velké části zeměkoule včetně tradičních evropských spojenců. Myslím, že nastupující generace psychoterapeutů má o práci postaráno.

Jestli se chcete něco dozvědět o americké národní hrdosti, zkuste někdy vylákat americké lektory z vaší jazykové školy do blízké hospody a trochu je tam opít. Po šestém pivu se ukáže, že dva z šesti jsou váleční veteráni. Jeden sloužil na letadlové lodi jako elektrikář a nějakou dobu strávil na Nimitzu v Perském zálivu v době Pouštní bouře. Ne že by vojenský život žral, ale za čtyři odsloužené roky mu US Navy zaplatilo školné na VŠ (to může být dohromady víc než 100 000 doláčů). Druhý nenápadný maník má za sebou dlouholetou službu u speciálních jednotek, a přestože mu táhne na padesát, právě se vrátil z ročního turnusu v Kuvajtu, kde sloužil jako týlová podpora mladším kolegům, bojujícím v Afganistánu a Iráku. Ostatní čtyři z náhodné sešlosti u stolu mají buď někoho v rodině, kdo sloužil/slouží v armádě, nebo se alespoň jejich dědové vyloďovali na Sicílii, v Normandii, Koreji, Vietnamu, Grenadě, nebo házeli bomby na Bělehrad. Je vůbec těžké si představit konflikt v posledních padesáti letech, do kterého by se Američané nezamíchali, nebo alespoň nepodjebávali z dálky dodávkami zbraní a „vojenských instruktorů“. Když už se nějaká nezajímavá válka najde, tak jsou do ní přizváni alespoň dodatečně a kromě smečky diplomatů pošlou taky Šestou flotilu. Když jste jednou supervelmoc, je těžké postávat stranou.

Ať jste republikánský jestřáb nebo levicový intelektuál a myslíte si o Bushovi svoje, úcta k bojujícím jednotkám je povinná pro všechny. Armádu v Americe podporuje opravdu každý, i zakuklení marxisté. Armáda má skvělou pověst, stejně jako policie. Tuhle pověst si pečlivě pěstuje a Hollywood ji přiživuje. Většina amerických válečných filmů by se dala promítat v měsíci Československo-Sovětského přátelství paralelně se seriálem o Velké vlastenecké válce a člověk by v tom nenašel větší rozdíl. Jen filmové triky jsou dnes lepší.

První týdny v Americe mě šokovalo, jakou úctu lidé mají k uniformě. Policisté na křižovatce vypadají jako bouráci s neprůstřelnou vestou a bouchačkou u pasu, na očích zrcadlovky a úsměv jako reklama na Fluoru. Stačí mávnout a doprava stojí, blahosklonné gesto a jede to dál. Není v tom ale strach, lidé se dávají s policisty do řeči, bouráci občas pohladí děťátko a sundají kočičku ze stromu. Uniformované sbory se zřejmě skládají ze samých Mirků Dušínů. Když občas některý v zápalu služby zkope černého spoluobčana, veřejnoust mu to brzo odpustí. Rychlé šípy jsou Rychlé šípy.

U nás koluje tisíce vtipů na zelené mozky a policajty. Co třeba: Na Lipně se převrátila pramice s šesti policisty. Kolik z nich se utopilo? Dvanáct. Dalších šest při rekonstrukci. V Americe je taková neúcta nemyslitelná. Ve vtipech na blbce figurují Poláci a Irové coby příslušníci velkých vln nevzdělaných imigrantů.

Národní hrdost a vědomí, že americký způsob života je třeba bránit, prostupuje celou společnost. Jak jsem už psal, téměř každá rodina má svého vojáka v poli, na kterého jsou pyšní a o kterého se bojí. V každém městečku mají v parku desku se jmény desítek padlých a průběžně je doplňují.

Já jsem byl na frázi „americký způsob života“ (american way of life) až donedávna citlivý. Chtějí nám snad naznačit, že americký způsob je lepší než ty ostatní? Proč se tím pořád holedbají a vykřikují to do světa ve státnických projevech? Ať se drbu na hlavě z kterékoliv strany, zdá se mi, že to není propaganda zaměřená do vlastních řad, ale oprávněná hrdost. Americký styl života má opravdu něco do sebe. Aby to člověk pochopil, musí tu žít delší dobu. Je to naše chyba, že jim na oplátku necpeme do chřtánu hlášky o českém stylu života? Nebo na něj nejsme hrdí?

Po Bushových výstřelcích z minulých let se mi kamarád svěřil, že se za svou zemi stydí. Nejraději by svůj pas zahodil. Bývalí hipíci a současní levicoví intelektuálové tyhle úlety mívají. Většina z nich to časem překousne a začlení se do zbytku populace, který své skálopevné přesvědčení o férovosti Ameriky neztrácí.

První roky v Massachusetts jsem podvědomě řešil problém s českou národní hrdostí. Nosil jsem trička s českým lvem, připomínal kolegům Lendla, Navrátilovou a Jágra a chlubil se Prahou. Budwaisera jsem bojkotoval a v obchodě s alkoholem jsem vyžadoval české pivo (dá se tu sehnat docela dost druhů, ne jen Pilsner Urquell). Vrtalo mi hlavou, čím jsem si zasloužil pracovní vízum, slušné zacházení a férový plat. Proč mě vítají s otevřenou náručí? Namlouval jsem si, že za tím musejí být úspěchy české vědy nebo se za mě přimluvil Heyerovský, ale nepomáhalo to. Pořád jsem se cítil jako z východní Evropy (o které tvrdíme, že je střední, protože se za příslušnost k východní bloku postsovětských států stydíme) a chtěl jsem jim dokázat, že něco umím(e).

Není to jen moje potřeba. Množství publikací typu „O české povaze“ a „O národní duši“ napovídá, že národní sebevědomí zpytujeme i z domácích křesel. Nebo máme alespoň sklon k sebemrskačství. Možná to je vlastnost malých národů, těžko říct. Česko (Československo) bylo odjakživa prcek, pohlavkovaný sousedy. Stačí připomenout historii Václava, Boleslava a sto dvaceti párů volů, co jedou do Němec. První (sebevědomá?) republika trvala pouhých dvacet roků a třicátá léta zhořkla Hitlerem a pátou kolonou uvnitř našich hranic. Když převedu časové rozpětí První republiky do horizontu současné historie, je to jako kdyby v roce 2004 sousedi zvolili padoucha, který nás do konce desetiletí začlení do tisícileté Říše. Pravda, skončíme v ní stejně, ale tentokrát dobrovolně a bude nám s ostatními státy dovoleno brblat v Evropském parlamentu. Když se nám něco nelíbí, můžeme prosadit změnu. To je docela rozdíl.

S kamarády Bingem a Alexejem (původem z Číny a Ruska) jsme probírali naše národní povahy nad sklenkou. Oni vyrostli ve východních říších velenárodů a jejich uvažování je v něčem blízké tomu americkému. Národní skromnost si nepěstují. Velmoci mají prostě jiné možnosti, historické role a sebevědomí než Česká republika. To prosáklo i do školních osnov a dětských hlaviček.

Moje sestra, které přezdívám národně obrozenecká, nemůže rozdýchat, že kopu za zahraniční tým. Když už jsem se narodil v Čechách a vystudoval školy, měl bych povznést naši vědu a ne tu americkou. V ideálním případě předávat vědění dál na domovské univerzitě. Zní to hezky a určitě by mě to bavilo, jenže právě pohled na moji alma mater mě od toho pokušení odrazuje.

Pár let života za vodou mi dal novou perspektivu. Naše národní sebevědomí není třeba pořád mrskat. Češi a Česko jsou opravdu všude. Když se zastavíte v New Yorku na Ellis Islandu, kudy procházeli přistěhovalci, najdete na pamětních deskách spoustu českých jmen. Stejně tak jako v Honolulu v památníku vztyčeném nad vrakem bitevní lodi Arizona v Pearl Harboru. V americké televizi je Praha skoro pořád. Stačí pustit MTV a už se z ní line píseň skupiny REM točená na Hlaváku v Praze. Zahráli si i bezdomovci.

Nedávno jsem viděl televizní reklamu z prostředí středověkého městečka. Dav lidí na mostě pozoruje chlapíka s jakýmsi rogalem z proutí a prostěradel. Muž skočí a přes všeobecné očekávání krásně plachtí nad hladinou. Všichni americky jásají, jen kolemjdoucí se ušklíbne a prohodí česky (!) přes rameno: „Stejně neumí plavat!“ V pozadí je vidět, jak chlapík i s rogalem dopadá do řeky. Nevím, kdo tu reklamu vymyslel, ale krásně to vystihuje kontrast národních povah.

Takových připomínek na české reálie nacházím kolem sebe spoustu. Také v hokejovém týmu Boston College je celá útočná řada Čechů. Zahrají si a ještě vystudují. Polovina hollywoodských filmů se točí na Barrandově. Každý světový film má v závěrečných titulcích česká jména. Právě tenhle titulkový test mě přesvědčil. Už jsme světoví.

Moje rozpaky nad otevřenou náručí Ameriky se rozplynuly. Známe desítky lidí našeho věku, kteří do Ameriky přišli s kufrem a jsou úspěšní stejně jako Amíci (nebo víc). Proč by nás nechtěli? Makáme, platíme daně a vychováváme ze svých dětí příkladné Američany. American way of life mi přijde místy zábavný, a když ne, zkouším to po česku. Sousedka se zájmem sleduje, jak si s děckama opékáme na zahradě buřty, a prohlašuje, že jsme typ lidí, co mají v oblibě pálit věci. (Amíci párky dělané na klacku nad otevřeným ohněm neznají. Musí to být na roštu na plynu, jinak je to pro ně exotika.)

Kancelář v práci mám pořád oblepenou mapami České republiky a starého Československa, ale kolegům, pokud se neptají, už Mnichovskou dohodu necpu. Nezáleží, jesti se jednou vrátím a udělám radost národně obrozenecké sestře, nebo budu dělat vědu v cizině. Dilema národní hrdosti jsem si pro sebe už vyřešil.

Zpět