Rozhovor - Blatenské listy

V rámci propagace Nebojte se Ameriky ve městě, kde vyrůstala moje žena Renata, jsem poskytl rozhovor Blatenským listům.                                                                                             

Nedávno vám vyšla kniha „Nebojte se Ameriky“. Jak dlouho už tam bydlíte?

Odjeli jsme s Renatou do USA v roce 1996. Dostal jsem tam nabídku práce v biotechnologické firmě. Léta jsem sbíral historky ze života o práci, rozdílech životního stylu a českých přistěhovalcích, až to vyšlo na celou knihu.

Vaše žena Renata (za svobodna Vohryzková) pochází z Blatné. Co vás do Ameriky přivedlo?

Oba jsme měli vysokou školu a už za studií nás bavilo cestovat. Já jsem v roce 1996 dokončil doktorát z chemie a tak jsme chtěli vycestovat někam do Evropy na zkušenou. Jenže se ukázalo, že získat práci v USA je jednodušší.

V kterém americkém státě jste se usadili?

Bydlíme v Massachusetts, nedaleko od Bostonu. K oceánu je to hodinka jízdy autem, do hor asi dvě. Je to ideální, počasí podobné Čechám, i když je tu mnohem víc slunečných dní a modrá obloha. Nejhezčí je podzim, příjemný a poměrně teplý až do konce října. Jen jaro nám chybí. Během týdne až dvou se v dubnu zima překulí do léta a začneme chodit v tričkách.

V jedné kapitole píšete o tom, jak jste se učili angličtině. Bylo to těžké?

To je na delší povídání. V knize se snažím rozptýlit mýty o tom, jak rychle se člověk naučí novému jazyku, když ho musí denně používat. Jde to sice rychle, ale ještě po roce jsem měl často problémy se vyjádřit. Přízvuk nám zůstal dodnes, i když ho slyší jen Američané. Píšu také o tom, jak rychle naši kluci narození v Massachusetts ztratili schopnost mluvit česky. Dokud byli doma s maminkou, uměli perfektně. Dnes je jim šest a devět let a v americké škole je češtinu neučí. Sice docela rozumnějí, ale když jim nadávám česky, odmlouvají v angličtině. My jsme česky pochopitelně nezapomněli, to jen Renata si při první návštěvě utahovala z bratranců a předstírala přízvuk Martiny Navrátilové. Docela valili oči, jak jí ta čeština nejde přes jazyk.

O Americe se v Čechách vydávají hlavně turistické průvodce. Vy však píšete o drobných příhodách všedního života. Proč právě o tom?

Myslím, že píšu o Americe pohledem zevnitř, tedy z pohledu, který zná relativně málo Čechů. Je rozdíl v tom, jak prožívá pobyt v USA turista, student na letní brigádě, ilegální pracovník, který využívá turistické vízum nebo někdo, kdo se v nové zemi usadil. Něco z mentality Američanů pochopíte až po delší době, a něco třeba až po mnoha letech. Zdálo se mi, že takových knih o Americe je málo. Poskládal jsem mozaiku svých příběhů i těch od mnoha kamarádů a známých. V odlehčeném tónu popisuju, jak se v USA hledá práce, porovnávám české a americké styly života, školství, zdravotnictví, politiku i záludnosti záchodků, ve kterých stojí voda. Z reakcí čtenářů to vypadá, že se docela baví.

Jezdíte na dovolenou do ČR nebo radši cestujete po USA?

Snažím se zajet do Čech alespoň jednou do roka, využívám k tomu i služební cesty do Evropy, kam mě firma posílá. Žena a děti tak často nejezdí, pro celou rodinu je jednodušší a cenově schůdnější cestovat po USA. Kluci si oblíbili zimní výlety na Floridu. V Massachusetts mrzne, ale na Floridě jsou teploty od dvaceti do třiceti a od Miami na jih je teplý i oceán. Dokud jsme byli bezdětní, projeli jsme západní parky USA, teď si dáváme pauzu a čekáme, až děti povyrostou.

Po čem se vám v Americe stýská a co vám chybí?

Bude to znít legračně, ale takové prosté věci, jako procházky lesem, houbaření, cyklostezky, nebo vandry. Amerika je motorizovaná do té míry, že lidé zapomněli chodit a často nejsou ani ve městech chodníky. Jednou jsem byl na vědecké konferenci v Orlandu v luxusním hotelu obklopeném golfovými hřišti a dalšími hotely, ale ty nebyly propojené stezkami. Návštěvníci konference, kteří bydleli v okolních (lacinějších) hotelech museli jet půl míle taxíkem, hotelovým autobusem, nebo šlapat podél čtyřproudové dálnice. Během týdne vyšlapali neukáznění vědci spontánně zkratky přes golfový trávník a živé ploty, z čehož majitelé hřišť nebyli nadšení. Vědce se snažila vytěsnit jak soukromá ochranka, tak policie. Pořadatelé konference nepočítali s tím, že cizinci raději místo přistavených autobusů půjdou pěšky mezi palmami. To je varování i pro české turisty. Pokud chcete na dovolenou do Ameriky, musíte vlastnit řidičský průkaz a být ochotní řídit mnoho hodin. To platí i při prohlídkách národních parků. I v nich se jezdí po širokých silnicích autem, s cyklisty a pěšáky nepočítají. Parky mají občas rozlohu Středních Čech a na pěší tůru musíte dojet po vlastní ose. S hromadnou dopravou se za hranicemi velkých měst nesetkáte a meziměstské autobusy Greyhound jsou pro turistiku nepoužitelné.

Když vás přijedou navštívit příbuzní, co jim  v Massachusetts doporučíte ke shlédnutí?

V porovnání s národními parky USA nemáme v Massachusetts divy světa, ale doporučuji výlet na velryby. Z turistických lodí jsou kytovci vidět pěkně zblízka, občas se přiblíží natolik, že se vám nevejdou do objektivu foťáku. Koncem léta se voda v oceánu ohřeje a jižní pláže Cape Codu jsou skvělé. Dobré výlety jsou v říjnu na „výlov“ brusinek. Sklízejí se tak, že se pole zaplaví vodou a očesané brusinky plavou na hladině. Jezera mají rudou hladinu bobulí, a pak se zatahuje jako na kapry. Vděčné jsou i výlety do lesů v horách. Na rozdíl od Evropy se v Americe stromy zbarvují do červena, barvy jsou pro focení jak dělané. Létají si to natáčet turisté až z Japonska. Pro fanoušky historie druhé světové války je zajímavé muzeum bitevní lodi Massachusetts ve Fall River, pustí vás i do podpalubí a strojoven. I Boston stojí za procházku, mají tam pár koloniálních muzeí. Jestli máte odvahu, doporučuju i restaurace s mořskými pokrmy. Škeblová polévka (clam chowder) stojí za zkoušku a humr nebo krevety s česnekovou omáčkou většinou skousne i suchozemec.