Rozhovor s třemi vědci
Verze z lidových novin: Lidovky 4_4_2012.pdf (343,5 kB)
Odkaz na převzatý článek na webu UK.
Česká věda na výsluní (celý rozhovor s vysvětlivkami).
Je česká věda v mezinárodním srovnání skomírající nebo nadprůměrná? Čtyři čeští vědci, kteří dlouhodobě pracovali nebo pracují v USA, hovoří o svých zkušenostech.
Medailonek autorů:
Ptal se:
Martin Gilar, absolvent VŠCHT v Praze. Od roku 1996 pracuje v Massachusetts jako výzkumník ve firmě Waters. Nedávno publikoval knihu Nebojte se Ameriky, která odlehčenou formou porovnává každodenní i vědecký život v ČR a USA.
Odpovídali:
František Foret, absolvent VŠCHT v Bratislavě. V letech 1991-2001 vedl na Northeastern univerzitě v Bostonu skupinu zabývající se vývojem analytických metod. Technologie sekvenování DNA byla později použita v projektu lidského genomu. Skupina jako první na světě demonstrovala použití mikrofluidických čipů s hmotovou spektroskopií. Licence na tyto technologie byly prodány předním světovým výrobcům analytických přístrojů. František Foret nyní pracuje na Ústavu analytické chemie AV ČR v Brně.
Marek Minárik, absolvent Karlovy univerzity v Praze. Získal titul Ph.D. na Northeastern univerzitě v Bostonu (v r. 2000). Postdoktorandskou praxi strávil u firmy Amersham Biosciences v Kalifornii. V roce 2002 založil v Praze biotechnologickou firmu Genomac, soukromé výzkumné centrum v oblasti genetiky komplexních onemocnění, například rakoviny, schizofrenie nebo srdečních poruch. Firma rovněž provádí komerční analýzy DNA, stanovení genealogického původu a testy otcovství.
František Švec, absolvent VŠCHT v Praze. Pracoval tamtéž a poté na Ústavu makromolekulárni chemie ČSAV v Praze. V roce 1992 odešel na Cornellovu univerzitu, a později na Kalifornskou univerzitu v Berkeley, USA. Nyní pracuje jako ředitel oddělení v ústavu zvaném Molecular Foundry (Molekulární kovárna) v Kalifornii. Získal řadu významných ocenění a patří k světovým odborníkům na aplikaci nových polymerů v analytické chemii.
Nahoře vlevo - Martin Gilar, nahoře vpravo - Marek Minárik
Dole vlevo - Franta Foret, dole vpravo - František Švec.
Mnoho českých vědců se vydá do USA po skončení studia na postdoktorandskou praxi. To byl i můj případ. Potkali jsme se v USA profesně a vím, že vaše kariéra se ubírala jinými cestami. Co vás do Ameriky přivedlo?
F. Foret: V roce 1991 jsem dostal pozvání na dvouletý postdoktorandský pobyt. Můj školitel, profesor. Boček, který pozvání zprostředkoval, mě při obhajobě disertační práce varoval, že můžu odjet sám jen pokud se chci rozvést. Do USA jsem moc chtěl, rozvést jsem se určitě nechtěl, takže po několika měsících přijela do Bostonu i moje žena Lenka s dcerou a synem. Bylo to bezpochyby naše nejlepší rozhodnutí v životě. V Americe jsme strávili šťastných deset let.
M. Minárik: Pro mě byla Amerika něco tajemného a viděl jsem ji jako nový svět. Odjel jsem tam po ročním studijním pobytu ve Vídni, z profesního pohledu to byl logický krok. Navíc jsem také tehdy řešil různé životní situace, takže to byl i útěk za novým začátkem. Musím říct, že jsem byl velmi ovlivněn setkáním s několika českými vědci, které jsem v porevolučním nadšení měl možnost osobně potkat, a kteří se v emigraci stali ve svém oboru kapacitami.
F. Švec: První doktorát (tenkrát se jmenoval kandidát věd) jsem získal v době, kdy výjezd na postdoktorandskou praxi nebyl běžný. Proto jsem do Ameriky přišel až ve zralém věku po dvou desítkách let na VŠCHT a Ústavu makromolekulární chemie ČSAV. Změna prostředí přináší nové příležitosti. Pozvání na Cornellovu Univerzitu byla výzva, ale řekl jsem si, proč to nezkusit. Špičkové vědce, včetně laureátů Nobelovy ceny jsem už znal z předchozí návštěvy na Cornellu, ale stále jsem měl mentální problém, jak se v USA uchytí člověk, který vyrostl v podmínkách socialistického Československa. Na začátku jsem se musel hodně učit. Například jak napsat dobrou grantovou přihlášku aby člověk dostal peníze na výzkum (systém grantů byl tehdy v Česku neznámý). A také to, že bez kreditní karty (i ty jsme znali jen z televize) se v USA nedá žít. V neposlední řadě pak, že prosím a děkuji jsou často používaná slova. Trvalo to nějakou dobu než jsem si zvyknul a překonal jazykovou bariéru, ale nakonec se mi v Americe zalíbilo. Během let jsem se setkal a spřátelil s mnoha vědci, které jsem předtím považoval za nedostupné ikony. Potěšilo mě, že mě přijali mezi sebe jako sobě rovného. Jistě, musel jsem ukázat co dovedu, ale to nebylo v mém novém oboru monolitických polymerních kolon zase až tak těžké.
Vláda hovoří o výzkumu jako o budoucnosti naší země. Čeští vědci se těší ve společnosti značné prestiži. Přesto je podle počtu patentů a publikací v odborných časopisech americká věda zřetelně výkonnější, než ta domácí. I po dvou dekádách od pádu totality stále jen dotahujeme náskok. Proč tomu tak je?
F. Foret: Úroveň v chemických vědách je na řadě pracovišť na solidní evropské úrovni, někde i na špičkové světové úrovni. Takový je alespoň můj pocit v porovnání s řadou evropských i zámořských univerzit, kde občas zkouším Ph.D. studenty a srovnám publikace a konferenční příspěvky. Nerad bych se na pár řádcích pouštěl do zevrubné analýzy problémů české vědy, ale obecně její úroveň závisí na úrovni školství a vzdělání. Stále jsou ještě školy (fakulty), kde k získání vědeckého titulu Ph.D. stačí sepsat jakýsi přehled literatury a zúčastnit se několika konferencí. Publikace vlastní vědecké práce není vyžadována. Obdobně existují univerzitní profesoři, jmenovaní jakýmsi starodávným rituálem prezidentem republiky, kteří za sebou nemají žádnou významnou publikaci. Tito lidé asi novou vědeckou generaci nevychovají. Hodnocení vědy je pak kapitola sama pro sebe, ale to by bylo na několik samostatných článků. Na druhé straně v populaci je vždy určité procento lidí, kteří se vědě chtějí věnovat a myslím, že jich neubývá.
M. Minárik: Myslím, že příčinou je mentalita evropského vědce, kterému nejprve musí někdo postavit obrovské výzkumné centrum, potom mu vypsat gigantické pobídky a nakonec mu ještě poradit, která vědecká témata jsou momentálně upřednostňována, aby náhodou nepsal do grantového návrhu něco co není v dlouhodobé koncepci vládního záměru výzkumu a vývoje vytvořeného expertní meziresortní komisí... Na druhé straně si myslím, že s tím dotahováním náskoku to už dávno není pravda. Je těžké srovnávat s Německem nebo Velkou Británií, ale kdybychom přepočítali citační index českých vědců na počet obyvatel, možná bychom zjistili, že jsme takový hezký Evropský průměr. Vzhledem k historickým okolnostem to není špatné a nova vědecká generace právě dozrává.
Jména Frank Švec (i když to vyslovují Svek nebo Sveč) a Franta Foret jsou v mezinárodních kruzích oboru dobře známá. Patříte mezi zvané řečníky na mezinárodních konferencích a mnohé vaše publikace jsou citovány stovkami kolegů (viz rámeček). Čím to, že v Čechách je jen málo vědců, kteří se propracovali do první ligy výzkumníků, jejichž výsledky ovlivňují budoucnost oboru. Máte návod, jak se člověk dostane na vědecké výsluní? Hlavně neříkejte, kdybych to věděl, už se sluním...
F. Foret: Myslím, že je to stejné, jako ve sportu. Radost ze hry (práce), správný (šťastný) výběr oboru, který se právě rozvíjí a zapojení se do co nejlepší skupiny. Zahraniční pobyt (alespoň dva roky) považuji za nutnost nejen pro získání vědeckých zkušeností, ale i pro formování osobnosti. O zbytek už se postará štěstí.
F. Švec: Obávám se, že žádný přesný návod neexistuje. Já vidím dva důležité momenty: Za prvé, být se správnou myšlenkou na správném místě ve správnou dobu. Myšlenka musí být nová, dostatečně šílená, ale ne příliš šílená aby byla neuskutečnitelná. Za druhé nelze zcela věřit autoritám. Když jsem přišel s nápadem dělat separační kolony z jednoho kusu porézního polymeru, kolega zkušený expert mi řekl, abych neztrácel čas blbostmi. Neposlechl jsem ho a o pár let později se tyto kolony staly hitem a jsou jím dodnes. Důležité je i nalézt pracoviště které je takové nové myšlence nakloněno a ochotno do ní investovat. Naštěstí mi na Cornellově univerzitě kamarád profesor umožnil použít jeho zařízení na demonstraci reálnosti mého nápadu. Na základě těchto výsledků jsem pak napsal grantovou přihlášku a dostal něco peněz, abych mohl přijmout studenty a postdoky a rozjet další výzkum. Nové výsledky vedly k novým nápadům, ty k novým grantům, a tak to jde dodnes.
V Americe vzniká velké množství malých biotechnologických firem, které jsou motorem vývoje léků a diagnostiky. Ty jsi Marku založil jednu z mála takových firem v Čechách. Na rozdíl od kolegů akademiků placených ze státních zdrojů, jsi zodpovědný sám za sebe a své zaměstnance. Přesto stále publikuješ a jsi aktivní i v akademických spoluprácích. Co tě k tomu vede? Je to pouhý koníček, nebo ti to poskytuje konkurenční výhodu?
M. Minárik: Americe jsem viděl jak perfektně může fungovat model soukromého výzkumného ústavu, který má kromě sponzorských darů jeho zakladatelů a podporovatelů příjmy z licencování vyvinutých technologií a navíc bojuje o výzkumné granty bok po boku s akademickou konkurencí. Myslím, že se nám po deseti letech s mojí sestrou podařilo vytvořit v českých podmínkách něco podobného. Žijeme však stále ve schizofrenní situaci. Děláme, myslím, kvalitní vědu, ale ta nepřináší finanční zisky. Na druhé straně máme ryze komerční produkty a služby, o kterých se v odborných kruzích raději nezmiňujeme. Na významné medicínské konferenci mě spolužák svým spolusedícím představil jako člověka, který se živí testy otcovství. Ptali se mě, co vlastně na konferenci dělám a musel jsem vysvětlit, že jsem se přišel podívat na přednášku jednoho z našich postgraduálních studentů, a že předsedám jedné z odborných sekcí. Kamarád se mi později omlouval, že mou firmu znal jen z populárních článků a televize a nevěděl, že pracujeme i ve výzkumu. Bohužel mi věda konkurenční výhody příliš neposkytuje, neboť v Čechách je expert každý, kdo to o sobě dostatečně hlasitě a dostatečně často tvrdí a typickou vlastností českého konzumenta je absolutní víra v media a minimální snaha zajímat se o věci hlouběji, než jak je představují titulní strany novin.
Pracuji v průmyslovém výzkumu a vidím, že finanční pobídky silně stimulují produktivitu. Americké univerzity se běžně ucházejí o peníze z průmyslu a věda v USA je víc než z poloviny hrazena průmyslem. Nevede to k rozvoji komerční (aplikované) vědy, zatímco základní výzkum skomírá?
F. Foret: Spolupráce s průmyslem je důležitá zpětná vazba. Vědec může práci rozvíjet mnoha směry a při průmyslových projektech se lze lépe rozhodnout pro směr, který je zajímavý vědecky a zároveň může být i prakticky užitečný. Na Barnettově ústavu v Bostonu byla značná část výzkumu podporována průmyslovými spoluprácemi. I tam šlo spíše o cílený základní výzkum, než o aplikovaný vývoj. Ten si firmy obvykle zajistí lépe samy. Čistě základní výzkum, který je všude ve světě podporován především národními agenturami je však stále nezbytný, i když je rizikový a ne vždy vede k okamžitému užitku. Myslím, že většina dnes využívaných vyspělých technologií má svůj původ v základním výzkumu, který byl před desítkami let, zcela „neužitečný“. U nás se smysluplné průmyslové spolupráce teprve začínají, ale očekávám stejný rozvoj, jako všude ve světě.
M. Minárik: Osobně mi vadí, že pro mnohé české akademiky se pojmy výzkum a komerce ještě stále navzájem vylučují. Stejně jako moderní technologické firmy velmi profitují z nápadů přicházejících z akademického prostředí, tak myslím, že mnohým českým badatelům-akademikům by neuškodilo adoptovat některé mechanismy z prostředí byznysu. Myslím hlavně systém organizace práce, plánování a termínování aktivit.
F. Švec: Firmy většinou nepožadují, aby univerzity hasily jejich konkrétní problémy. Zajímají se spíš o novinky, které by jim mohly přinést profit v budoucnu a aplikaci nových technologií v jejich oboru. Já například spolupracoval s farmaceutickou firmou, která cítila, že použití našich monolitických polymerních kolon může zrychlit zavedení farmaceutických přípravků do výroby. O těchto kolonách se dozvěděli z mého vystoupení na sympoziu v San Francisku. Po diskusích jsme došli k závěru, že bude nutná značná dávka základního výzkumu abychom splnili jejich požadavky. Investovali do nás něco peněz a výsledky byly překvapivě dobré. Firma byla spokojena, že bude mít rychlé analytické metody a další firma začala kolony pro analýzu vyrábět. Pro nás práce vyústila ve tři články v nejprestižnějším časopise zabývajícím se analytickou chemií.
Metody rozdělování státních prostředků přivádějí občas české vědce k zuřivosti (viz rámeček). Vláda se snaží stimulovat podíl průmyslu na financování vědy, jenže stačí pouze přidat peněz, aby se kvalita výstupů zvýšila?
F. Foret: Myslím, že vláda nemusí stimulovat podíl průmyslu na financování složitými byrokratickými procedurami. Průmysl si cestu k vědě najde sám, bude-li ji potřebovat. A to bude. V USA, i jiných zemích je podporován vznik nových firem pomocí grantů na „rozjezd“ inovativních technologií. Nově založená technologická agentura u nás by měla mít podobnou funkci. Jsem optimista, přestože některé iniciativy jsou z mého pohledu spíše na škodu. Jde zejména o různá uměle vytvářená uskupení firem a skupin, která mohou bránit konkurenci. Podobný problém existuje i v základním výzkumu a to i na mezinárodní úrovni.
M. Minárik: Před časem jsem se zapletl do veřejné debaty o takzvaném kafemlejnku neboli o způsobu přepočtu vědeckých výsledků na jednotnou bodovou stupnici, podle které jsou přidělovány finance výzkumným institucím. Tvrdé jádro Akademie věd protestovalo proti jakékoli formě kvantifikace výsledků, já jsem se snažil argumentovat, že přepočítávání v principu špatné není, že je jen třeba zdokonalit algoritmus, který neúměrně nadhodnocuje například tvorbu software nebo zavádění technologií do praxe. Snažil jsem se vysvětlit, že vědci mají zlatý standard v impakt faktoru (viz rámeček), ale systém musí lépe započítat i jiné formy vědecký aktivit. Například monografie či učebního textu byl typ aktivity, na kterém Akademie věd významně tratila oproti vysokým školám. Pokud vím, systém se nakonec trochu upravil a akademici si vystávkovali delší přechodné období. Škrtalo se však hodně, o tom může vyprávět Franta Foret.
V Americe je zvykem chválit a používat superlativy. Když občas sleduji v České televizi jak do pěti let vymýtíme rakovinu, říkám si, že v tom jsme Ameriku předhonili. Co je lepší, sebechvála, nebo tradiční česká střízlivost? Máme raději laickou veřejnost nadchnout, nebo upozornit, že i slibná potenciální farmaceutika musí projít deseti lety klinických testů a jen jedna ze stovek látek uspěje?
F. Foret: Jde o reklamu, která, jak se již po tisíce let ukazuje, funguje. I u nás již občas vyjde v tisku, nebo v televizi nekritická zpráva o úžasném objevu českých vědců. V porovnání s USA mi však chybí kvalitní informace o vědeckém dění, které by srozumitelně, optimisticky, ale pravdivě vycházely v seriózním tisku. Články o vědě, které vycjsou pravidelně publikovány v New York Times, nebo Boston Globe, jsou obvykle vynikající a čtivé. Myslím, že veřejné povědomí o současném vývoji vědy je v USA ve velkých městech na podstatně vyšší úrovni než u nás. I když i to se lepší díky výborným popularizátorům typu Dr. Jaroslava Petra a dalších.
M. Minárik: Myslím si, že věda naprosto nezbytně potřebuje propagaci a medializaci. Navíc v Česku má věda mediální výhodu, protože na rozdíl od jiných oblastí života (bezpečnost, školství, zdravotnictví ...) si zatím udržela jakýsi obraz ryzí poctivosti. Není totiž mnoho článků o předražených zakázkách a předem dohodnutých výběrových řízení na vědecké přístroje. Je myslím naivní se domnívat, že by se ve vědeckém prostředí žádné nekalosti neodehrávaly, ale prozatím je to pod rozlišovací schopností českých novinářů a mimo zájem českých čtenářů. Medializace české vědy bývá ve většině případů oslavná a toho by akademičtí a univerzitní manažeři měli více využívat.
F. Švec: Možná, že se mýlím, ale mám pocit, že běžní lidé nevědí mnoho o tom, čeho čeští vědci v kontextu světové vědy dosahují, i když toho není málo. Třeba v Kanadě mají pravidelný pořad v hlavním vysílacím čase nazvaný Made in Canada. V něm seznamují lidi s tím co významného Kanaďané vybádali. Být vědcem v Americe je prestižní zaměstnání. Media neustále hledají příklady úspěšného výzkumu a prakticky každý večer je v lokálních zprávách zmínka špičkovém výzkumu. Mají kde brát, v Kalifornii je řada špičkových univerzit, dvě Národní laboratoře a silné biotechnologické ústavy. I nedaleké Silikonové údolí je součástí místní vědecko-technické kultury. Jistě, řada výsledků bude sloužit lidem až za dlouho a musí se jim to říci, ale důraz je položen na to, že občané, z jejichž daní je věda financována, mají být na co pyšní. V Čechách by tomu nemělo být jinak.
Mnoho českých vědců, i když asi ne většina, zůstává po studiu a praxi v USA. Možnosti americké vědy jsou lákavé. Vy jste se však vrátili domů (F. Foret, M. Minárik), co vás přilákalo zpět? V čem Česko konkuruje americké kariéře?
F. Foret: Pokud by jediným kritériem rozhodování byly možnosti vědecké práce je Amerika bez konkurence. Ne nadarmo tam zůstává i řada postdoků z Německa, Švédska a vlastně celého světa. I finančně je obvykle takový pobyt zajímavější. Konkurence je však značná a mnoho z těch, kteří si vysnili akademickou kariéru po několika letech odchází do průmyslu, nebo se vrací domů. Určitě nejdůležitějším faktorem v rozhodování je však rodinná situace. Jinak se na prodlužování pobytu dívá postdoktorand, který nadšeně ukazuje svým mladým rodičům krásy národních parků a jinak vědec jehož rodiče si již na cestu netroufnou, případně potřebují péči doma. Faktorem na vážkách se mohou stát děti. Stávají se Američany a cesta zpět do české školy se s jejich přibývajícím věkem postupně uzavírá. My jsme jedno léto vybírali v USA dům, ale na podzim už jsme věděli, že se budeme muset vrátit. S radostí můžu konstatovat, že to bylo druhé nejlepší rozhodnutí našeho života.
M. Minárik: Ano i já si myslím, že z kariérního pohledu Amerika naprosto nemá konkurenci. Jenže život není jenom práce. Přestože jsem v Americe žil relativně dlouho (sedm let), měl jsem vždy pocit dočasnosti, života v snu. Prostě Amerika se vší svojí zajímavostí a jedinečností pro mě nebyla přirozené prostředí k životu. Asi nejvíce je to znát v oblasti mezilidských vztahů. V Čechách potkáváte méně příjemných sousedů a usměvavých spolucestujících v metru, jenže i když máte Americe máte spousty přátel, je obtížné získat kamaráda. Nejlepší kamarádi tam byli Češi. Také musím přiznat, že jsem se nevracel naslepo. Měl jsem v Praze již založenou firmu a konkrétní představu, co budu dělat. Měl jsem i výhodu rodinného zázemí, pokud jde o finance, což samozřejmě každý nemá. Přesto se mi okamžitě po návratu začalo po Americe stýskat. Situaci jsem vyřešil tím, že tam často jezdím, soukromě i služebně.
Františku, už sis zvyknul na oslovení Frank, nebo přemýšlíš, že se jednou vrátíš na rodnou hroudu? Nelákalo by tě zhodnotit své zahraniční zkušenosti a kopat znovu za domácí tým?
F. Švec: Amerika je charakteristická používáním křestního jména ve styku mezi lidmi prakticky všude. S tím také souvisí tendence je zkracovat. William je Bill, Richard je Dick, Robert je Bob, no a František je Frank. Na to jsem si zvyknul rychle. Co se týče budoucnosti, asi by pomohla křišťálová koule. Jistě, kopat zase za Česko by bylo lákavé. Ale v jaké pozici? Když o tom někdy přemýšlím, mám pocit, že po téměř dvaceti letech v Americe, během nichž v Česku a speciálně v české vědě proběhly převratné změny, bych se už těžko chytal. Kromě toho, v Americe, na rozdíl od Evropy či Japonska, neexistuje žádný věk pro nucený odchod do důchodu. Člověk může pracovat tak dlouho dokud mu stačí nápady, zdraví, a fondy.
Laická veřejnost nemá přesnou představu o životě vědce, neví o koloběhu laboratoře, sepisování publikací, oponentur a žádostí o finanční prostředky (granty). Co vás na tom stále baví? Prestiž? Neprozkoumané oblasti lidského vědění? Nebo je to účast na mezinárodních vědeckých konferencích v turisticky zajímavých destinacích?
F. Foret: Sepisování grantů a administrativní práce je nutné zlo. To asi baví málokoho. Je však řada opravdu skvělých věcí, které k vědecké práci patří. Žiju stále mezi mladými studenty, kteří nestárnou, protože se po obhajobě obměňují. To mě drží ve „věčném mládí“ (i když studenti si to asi nemyslíJ).
Během let jsem poznal řadu zajímavých lidí, se kterými se potkávám na mezinárodních konferencích. Cestování, které k vědě patří, je pro většinu z nás atraktivní. V poslední době, zejména s rozvojem Číny a dalších ekonomik, přibývají pozvánky do exotických míst, kam bych se jinak těžko dostal. Řečeno hezky nečesky – nestěžuji si.
M. Minárik: Pro mne je nejbáječnější pocit, když nám vyjde článek. Jak říká můj bývalý učitel, publikace tu po tobě zůstane navždycky, je to něco jako umělecké dílo, jako když vytvoříš sochu nebo vyrobíš housle. Když se navíc poštěstí v tom článku popsat něco, co potom jiní ocitují, je to ještě lepší. Asi jako když jsi Martine publikoval knihu a přicházely ti ohlasy čtenářů. Je to super pocit.
F. Švec: Posouvání lidského poznání zní pěkně, ale je to trochu otřelá fráze. Skutečný tahák je, že věda je konstantní adrenalin. Pořád se pohybuješ na hraně. Každý den přinese něco nového: zklamání z negativního výsledku či radost z nového objevu, publikace v prestižním časopise a ocenění kolegů. S dobrými výsledky přicházejí i pozvání k přednáškám na univerzitách, ve firmách a na konferencích. Jen za poslední rok jsem byl na konferencích v Kolumbii, Itálii, Japonsku, Maďarsku, Finsku, Rusku, a Slovinsku. Jenže pozor, není to dovolená. Například v červenci jsem dostal pozvání do Macaa, jako oponent doktorské disertace. Práce měla tři sta stran a musel jsem napsat posudek. Pak jsem se vznesl a po patnácti hodinách letu přistál v Hong Kongu. Odtud to byla ještě hodinová cesta lodí do Macaa. Následující den jsem měl volno abych se vzpamatoval a mohl si prohlédnout původní portugalskou kolonii, která nyní patří Číně. Následující den jsem strávil na univerzitě, měl jsem přednášku a diskusi se studenty, odpoledne zmíněnou obhajobu. Třetí den brzo ráno jsem vyrazil na loď, letadlo a hajdy domů. Turistiky jsem si neužil. Na druhou stranu, dovolená na Havaji nemá chybu. Ostrovy jsou od Kalifornie jen pět hodin letu a člověk občas potřebuje dobít baterie.
Já rád jezdím z Bostonu na výlety na moře a pozoruju velryby. Co by pro samou práci nemělo mladým vědcům na stáži v USA uniknout?
F. Foret: Dlouhodobý pracovní pobyt je jediný způsob, jak, alespoň částečně, poznat danou zemi. Na rozdíl od turistického pobytu lze během několika let poznat jak zemi, tak částečně i kulturu. Záměrně říkám několik let, protože obvykle rok trvá tzv. kulturní šok, kterým prochází všichni, a při kterém se často míchají pocity nadšení se silnou kritikou. U těch, kteří vydrží, nadšení převáží, ostatní se vrátí domů. Co určitě nezklame jsou americká města jako New York a San Francisko, exotika Floridy a Puerto Rica, nebo drsné krásy Kolorada, Utahu, a Arizony a Kalifornie. O Havaji ani nemluvím, kdyby tam měli výzkumnou univerzitu v mém oboru, na pár let bych se tam přestěhoval. I v Massachusetts jsou však krásná přímořská letoviska a nenápadné turistické atrakce typu sklizně brusinek, jednoho z hlavních produktů Nové Anglie.
M. Minárik: Franta Foret mi první den po mém příjezdu do Bostonu řekl: “Všechno, co jsi kdy o Americe slyšel je pravda. Je to jediná země, kde můžeš podat ruku největším kapacitám v oboru a dopracovat se k Nobelově ceně, stejně tak jako vysoudit peníze od McDonalda, když si naleješ jejich horký kafe do rozkroku. Je tu všechno dobrý, i všechno špatný. Super věci i ty na hlavu postavený. Je jenom na tobě jak si s tím poradíš a jestli ti to sedne. Mladým, kteří jedou hledat svoji kariéru, bych poradil, ať se nesoustředí jenom na svůj obor. Ať se snaží poznat i další rozměry Ameriky, jedinečnost fungování americké společnosti a mentality vůbec. Není nic horšího než se po letech za velkou louží ocitnout na baseballovém stadionu uprostřed sedmého inningu a nevědět co se bude dít.
F. Švec: Amerika nejsou jenom mrakodrapy. Jsou tu nepřeberné národní parky s překrásnou přírodou. Některá místa jako Grand Canyon, Yosemite, či Yellowstone jsou notoricky známá. Ale je tady i mnoho dalších přírodních krás v méně známých místech jako Bryce Canyon nebo Devils Tower. Za zhlédnutí stojí i technické “památky“. Komu se v Česku poštěstí navštívit letadlovou loď? A tady je jich hned několik přeměněných na muzeum. Jedna, která sloužila při lovení astronautů po přistání do moře v programu Apollo, stojí nedaleko Berkeley.
Děkuji za rozhovor.
Rámeček 1:
Hodnocení vědy
Citace: K měření kvality vědce a vědy se používají citace – počet odkazů na články, kteří vědci publikovali v odborných časopisech. Pokud ostatní výkumníci považují jejich práci za důležitou, navážou na ní ve vlastních studiích a původní zdroj citují. Je-li publikace citována desetkrát, znamená to, že nezapadla. Když je citací dvacet a víc, je to úspěch. Pokud je článek citovaný víc než stokrát znamená to, že se zařadil mezi významné práce v oboru. S prodlužující se časem od otištění článku se citace postupně vrší, nicméně starší publikace se postupně přestávají citovat, protože jsou k dispozici novější a aktuálnější. Výjimkou jsou průlomové publikace například laureátů Nobelovy ceny, které bývají citované i vice než tisíckrát.
Impakt factor, IF: Kvalita suchopárných vědeckých časopisů je vyjádřena takzvaným impaktovým faktorem. Jeho hodnota udává, kolikrát je vědecká práce v průměru citovaná do dvou let po zveřejnění. Je zřejmé, že vědci se snaží publikovat v prestižních časopisech s vysokým IF, systém oponentských posudků však většinu příspěvků vyřadí. V takovém případě autoři musejí článek upravit a projít martýriem oponentských posudků v jiném, střízlivěji zvoleném časopise. Český časopis Collection of Czechoslovak Chemical Communications má IF 0,856, zatímco IF Analytical Chemistry je 5,214 a časopisu Nature 34,48 (údaje z r. 2009).
Hodnocení vědy:
V České republice byl zaveden systém hodnocení vědeckých výsledků, hanlivě přezdívaný kafemlejnek. Aby vládní Rada pro výzkum a inovace zohlednila kromě AV ČR i výkonnost vysokých škol, průmyslového výzkumu a vývoje, zavedla bodové hodnocení i pro další typy výsledků než jsou vědecké publikace, například patenty a odborné knihy. Zdrojem kontroverzí se stalo hlavně bodové ohodnocení tzv. měkkých výsledků, jako jsou software, certifikovaná metodika či implementovaná technologie. Protesty vedly k zásadní obměně Rady i systému přidělování bodů. Přestože v ČR existují vědecká pracoviště porovnatelná se světovou špičkou, z mezinárodních statistik vyplývá, že česká věda jako celek dosud nedosáhla produktivity západní Evropy, Japonska a USA.
Jak významný vědec je váš soused?
Sledovat citovanost vědců lze například na www.scholar.google.com (stačí vložit vědcovo jméno), nebo lépe pomocí programu “Publish or perish” (Publikuj, nebo zhyň) volně dostupném na www.harzing.com. Obsáhlejší a přesnější jsou placené databáze, například Web of science. Je pochopitelné, že vědci svou citovanost žárlivě sledují a ti úspěšní jsou na ni právem hrdí.
Rámeček 2:
Životní cyklus vědce
Už během studia mladí vědci s pomocí školitele píší první publikace do mezinárodních odborných časopisů. Své výsledky prezentují i formou plakátových sdělení na konferencích, kde musejí čelit kritice zahraničních kolegů. Pokud se začínající vědci rozhodnou pro práci v akademickém prostředí, je nezbytné, aby svůj výzkum dokázali samostatně publikovat. Pokud to zvládnou, získají větší šanci na pozvání na konference, získání grantů, vybudování vlastního týmu, přístup k akademickým titulům (docent, profesor) a stanou se školiteli nové vědecké generace. Ke zdolání těchto mety je nutné zvládnout obstojně angličtinu, umět srozumitelně komunikovat, produkovat nové myšlenky, přemoci pocit intelektuální nadřazenosti, být otevřený ke spolupráci, vybudovat a udržet fungující vědecký tým a mít pořádnou dávku štěstí. Jestliže některý z těchto vstupních parametrů vědci chybí, jeho vědecký potenciál skomírá.
