Autostop
ALUNA (katalog 0815/045/12)
Planeta teramorfního typu objevená při druhé vlně expanze. Rozvinutá biosféra, unikátní zástupci rodu Villoidus. Průmyslová těžba Glukuronidu přesahuje 100 milionů tun ročně. Dvouletý rotační cyklus. Turistická sezóna leden až září pozemského času. Sezónní zastoupení agentury Global. Planeta je bez trvalého osídlení.
KATALOG OBJEVENÝCH SVĚTů
“Společnost Transmineral ohlásila ztrátu již druhé transportní lodi. Škody na vozovém parku a nákladu přesahují billion kreditů. Pane doktore, vy vedete vyšetřování. Můžete divákům objasnit pozadí případu? Hyperprostorová doprava se všeobecně považuje za nejbezbečnější způsob transportu…”
“Máte naprostou pravdu, Sandro. Skoky hyperprostorem jsou definovány exaktní matematikou. Dovolte mi však malé upřesnění. Transmineral neoznámil ztrátu ve smylu zničení lodí, ty transportéry se doslovně ZTRATILY. Můžeme s jistotou předpokládat, že se v určitém bodu hyperprostoru vynořily, nebylo to však na oběžné dráze Země a pravděpodobně ani ve Sluneční soustavě.”
“Selhal navigační system?”
“To je na tomto případu nejpodivnější. Hyperprostorový skok je výsledkem vektorového impulsu energie. Souřadnice, kde se loď vynoří z vyšší dimenze, jsou určeny pouze sumou dodané energie. Záznamy ukazují, že aplikovaná dávka byla správná.
“Přesto se loď neobjevila v cílovém prostoru...”
“Přesně tak.”
“Existuje pro to nějaké vysvětlení?”
“Bohužel, žádné vysvětlení v tuto chvíli nemohu nabídnout. Je to záhada.”
“Tohle není první případ ztracené lodi, pane doktore. Myslíte si, že při dnešní hustotě provozu jsou havárie nevyhnutelné? Řečeno statistikou, čas od času se něco přihodit musí?”
“I když neberu v úvahu krátké časové rozpětí mezi oběma incidenty, tohle není výsledek statistiky nebo náhody, Sandro.”
“Proč myslíte?”
“Obě transportní lodi odstartovaly ze stejného místa. Z planety Aluna...”
Zpravodajství NET
Alex cítil, jak se mu na zátylku ježí krátce střižené vlasy.
V prachu před ním ležela stopa. Vypadalo to jako vojenská bota s traktorovým vzorkem. Přelétl pohledem pahorky pokryté nízkou vegetací. Jeho stihomam propukl plnou silou. Měl pocit, že bude zvracet. Chtějí mi ukrást můj výzkum? Dlouhé měsíce izolace mu na psychické pohodě nepřidaly.
Až do této chvíle si byl jistý, že je jediným člověkem na Aluně a kolem jsou jen desítky parseků neobydleného vesmíru. Rychle se obrátil na patě, ale nikde se nepohnul ani list.
Přesně takový pocit musel mít Robinson Crusoe, pomyslel si.
“Klid”, řekl nahlas. “Mysli logicky. To se vysvětlí.” Žaludeční kyseliny se však nedaly tak snadno uklidnit.
Hlavou mu bleskla spásná myšlenka: V poslední výpravě byl fotograf časopisu National Xenogeographic. Nosil boty s podobnou podrážkou! Je možné, aby se šlépěj zachovala tři měsíce? Pak se paranoia vrátila: Kde jsou ostatní otisky? Zahlazoval za sebou neznámý stopu?
Alex vylezl na hřeben kopce. Na obzoru se rýsovaly neforemné budovy nákladního terminálu, nalevo od něj svítily kopule kempu. Byly prázdné a nevlídné, přestože turistická sezóna ještě neskončila. Možná mě přijeli zkontrolovat z ústředí, napadlo ho. Ne, to je nesmysl! Návštěvnost letos nestála za nic, ale kvůli tomu nikdo nepojede na inspekci přes půl známého vesmíru.
Aluna byla daleko od hlavních tahů a v porovnání s amébami Síria nebo Deltouny z Valangy byli huňáči z rodu Villoidus krotkou atrakcí. Po pravdě řečeno, Alexe nízká návštěvnost netrápila. Práci průvodce pro turistickou společnost Global bral jako nutné zlo. Měl na Aluně důležitější poslání.
Pohlédl na hodinky. K čertu s tím! Všechno byla zřejmě jen souhra náhod a výplod jeho fantasie. Široké pneumatiky elektromobilu se prohrábly a sprška prachu překryla zapomenutou šlépěj. Jestli chtěl stihnout odliv, musel si pospíšit.
* * * * *
Polední slunce Alexovi spalovalo kůži na zátylku, ale neodvažoval se pohnout. Na tuhle chvíli čekal od té doby, co sem před léty přiletěl s první vědeckou expedicí.
Skupina huňáčů se pásla v příboji. Displej na zápěstí zobrazoval záznam několika kamer ukrytých na hřebenech přesypů. Huňáči se vody stranili, ale dnes udělali výjimku. Jejich zmáčená srst vypadala komicky. Připomínali stádo bernardýnů, až na to, že neměli nohy. Telekineti pro ně neměli použití.
Sledoval tlamičky lapající v příboji po krystalech glukuronidu. Vlny periodicky ukládaly na pobřežní mělčiny další nánosy zlatavého minerálu. Stáhl kapuci kombinézy do čela a sklonil hlavu. Na jazyku ucítil příchuť zatoulaného glukuronidového krystalku. Jak tohle můžou žrát? Snažil se utišit myšlenky. Kromě telekineze byli huňáči schopni i reziduální telepatie.
“Puf! Puf!” ozvalo se z pláže. Několik villoidů se přesunulo za lepší pastvou. Suchá třesknutí, se kterými vzduch zaplnil vakuum po teleportovaných zvířatech, znásobila jeho nervozitu. Už si na jejich způsob transportu zvykl, ale stále měl pocit křivdy. Život telekinetologa rozhodně nebyl fér.
V záběru kamery sledoval vířící těla. Poslední hostina před zásnubními tanci? První vědecká expedice zmapovala biologické druhy a genofond, a pak byl výzkum oficiálně zastaven. Alexovy protesty, že nenašli vysvětlění pro genetickou a teleportační anomálii huňáčů nikdo nebral ohled. Doufal, že nyní se dostane blíž k řešení záhady.
O rozmnožování huňáčů nebylo známo téměř nic. Ať už glukuronid hrál roli hormonálního prekursoru, nebo romantické večeře při svíčkách, jeho vydatné zásoby byly pro páření klíčové.
Zaslechl další sérii implozí. Co se sakra děje? Vzpomínka na otisk v písku se vrátila. Minulý rok mu nedisciplinovaní turisté vyplašili stádo až na severní polokouli. Dodnes ho noční můry budily ze spaní. Doufal, že letos je připravený na každou eventualitu. V posledních týdnech zaminoval pobřeží kamerami a pohybovými sensory tak hustě, že by zastavily i invazní armádu v den D.
Huňáči změnili chování. Stádo se přesunulo blíž k jeho stanovišti. K jeho uším dolehl zvuk motorů. Zase poslali stroje do chráněné oblasti! Snažil ovládnout neurastenické tiky. Polní výzkum telekinetů by dokázal podrásat nervy i profesionálnímu hráči pokeru.
Vyhlédl přes vrcholek přesypu. Pláž oraly pásy filtračních kombajnů. Poslali je sem, přestože zátoka ležela v chráněném pásmu. To je porušení koncese!
Připomněl si mantru lovců beze zbraní. Uvolni se, uklidni se. Chvějícími prsty stiskl spoušť kamery a pořídil několik dokumentárních záběrů. Mnoho času mu nezbývalo, odliv vydrží jen pár hodin.
Jeho spory s těžební firmou přesáhly rámec běžných sousedských hádek. Začal psát hlášení až na federální úřad pro extraterrestriální záležitosti. Těžaři mu za to znepříjemňovali život. Mimo jiné ztratil přístup do transportního doku, jediného místa, kde byly kvůli občasným návštěvám údržbářů nainstalovány nápojové automaty. Ledové nápoje se pro něj staly luxusem.
V monitoru na zápěstí spatřil, jak na pláži vypukla malá bitva. Huňáči klouzali na vlnách a soupeřili s filtračními kombajny o vyplavené krystaly. K jejich smůle byl glukuronid jediným substrátem pro růst transgenních bakterií. Automaty postupovaly rozvážně, ale pobřeží za nimi bylo čisté jako podlaha za elektroluxem. Na konci pláže se stroje otočily k dalšímu nájezdu..
Pozor! Alex málem neudržel výkřik. Sanice filtračních rámů zachytily nepozorného huňáče. Očekával krvavavou břečku, ale z tlakového filtru vytryskla jen čistá voda.
Huňáč se zmaterializoval na hřebenu pár kroků od Alexova maskovaného stanoviště.
A jsem v hajzlu.
Huňáč vytřásal kapky vody z mokrého kožichu a na konečcích chloupků se přelévaly barvy emocí. V šoku z přestálého zážitku sondoval okolí teleportačními přískoky. Alex přemáhal nutkání se zavrtat hlouběji do písku. Snažil se uzavřít myšlenky, ale z adrenalinem bičovaného mozku vytrysklo: Těžaři! Už mi dlouho pít krev nebudou!
Alex si vedl detailní záznamy o průběhu těžby. Dokumentoval úbytek glukuronidu, pokles villoidí populace a změnu jejich habitatu. Transmineral i úřad pro genetickou variabilitu nepovažovaly za vhodné se k tomu vyjadřovat.
Ostré plop! mu přineslo úlevu. Huňáč byl pryč.
Rej těl v příboji houstl. Chaotické pohyby získávaly řád. Na pláži muselo být snad tisíc villoidů. Samičky změnily barvu na kanárkovou žluť. Kolem nich tančili dominantní samečkové s kožichem sálajícím odstíny zelené. Víření těl se stabilizovalo v dokonalé choreografii.
“Ajajaj!” přemohlo Alexe nadšení.
Námluvní tance začaly.
Jediným hmatem spustil kamery na hřebenech přilehlých dun. Šlo to dobře. Kombajny občas rozehnaly některou skupinu, ale tance pokračovaly. Kdyby měl tu moc, poslal by na pláž pár řízených střel země-země. Příliš velký hluk, zavrhl to. Klid! Hlavně ať je nevyplaší.
Konečně se dočkal. Nikdo nechápal jeho zarputilost, ale dokud nenajde vysvětlení pro teleportační schopnosti huňáčů, nemohl se vzdát. Jejich DNA byla nepodobná ostatním druhům na Aluně. Byl si jistý, že mu výzkum jejich rozmnožovacího cyklu poskytne vodítko.
Přiložil hledáček k oku. Ruce se mu třásly, ale stabilizátory obrazu odváděly dobrou práci. První pozorování námluv! A co teprve páření! Nido neměl tušení, jak vlastně páření telekinetů vypadá.
Zdálo se, že žluté samičky nemohou odolat záplavě zelených barev. Skupiny se rozpadaly, eliminace partnerů začala. Postřehl, že nejúspěšnější jedinci vlní srst do kudrlinek. Přiblížil záběr na maximum. Konečně se dočkal!
Náhle se rytmus zadrhl.
Stádem se rozlila fialová vlna paniky. Telepatický vzkaz se šířil rychlostí mimosmyslové komunikace. Ozvala se série suchých třesknutí, jako když hejno holubů vzlétne z benátského náměstí. Huňáči byli pryč.
Alexův puls bláznivě bušil ve spáncích. Co se stalo? Nechal kameru běžet, ale bylo to zbytečné. Fialová barva nevěstila nic dobrého. Byl jsem to já? Tomu nevěřil.
Ležel v písku ještě hodinu paralizovaný zklamáním. Příliv zaplavoval pobřežní mělčinu a jeho naděje se tenčila. Potom na příručním displeji zkontroloval status ostatních kamer. Tři z nich, umístěné na jižní pláži, pořídily krátký záznam. Jeho tvář se zkřivila v bolestné grimase. Kamery zachytily pohyb něčeho velkého v bezprostřední blízkosti před objektivem. Pak se z nejasného důvodu odmlčely. Přehrával scénu znovu a znovu s reproduktory zesílenými naplno.
Byl to zrychlený dech?
* * * * *
Když dorazil k plotu těžební základny, slunce se klonilo k západu. Nákladní dok byl chráněný vysokonapěťovým sterilizátorem. Přijel právě včas, filtračních kombajny se vracely z pláže jako karavana velbloudů. Alex počkal, až přijedou blíž. Vsunul kameru do kapsy a zavěsil se pod filtrační buben posledního stroje. Byla to pro něj rutina. Šel na stopa pokaždé, když se chuť na coca-colu stala nesnesitelnou.
Chodby terminálu byly osvětlené jen nouzovými panely. Alexovi to nevadilo. Vyznal se tam i poslepu. Vyrazil ve směru rachotu pneumatických manipulátorů, které podávaly kontejnery na citlivé váhy a dál do útrob lodi. Transportní loď měla zanedlouho startovat.
Bludištěm úzkých chodeb dorazil k ubytovacím kójím. Kabiny byly prázdné. Datum na neporušené pečeti potvrzovalo, že údržbáři tu byli naposledy před dvěma měsíci. Křižoval sály a společenskými místnostmi, ale marně. Základna vypadala liduprázdně. Nevěděl, jestli cítit úlevu, nebo ještě větší strach. Podvečerní výlet byl zbytečný. Přesto se Alex nemohl zbavit mrazení v zádech.
Cestou k východu se zastavil u nápojových automatů. Alespoň k něčemu bude výprava dobrá. Poslední turnus údržbářů doplnil automaty z nových zásob.
Vhodil do slotu minci a hmátl do podavače pro orosenou plechovku. Jeho ruka zkameněla. Na počítalde zásobníku zářila číslice osmdesát pět. Byl si jistý, že posledně tam bylo číslo devadesát. V odlesku předního panelu se cosi pohnulo.
Alex se pomalu otočil. Hleděl do černého ústí paralyzátoru. Muž svírající zbraň se křivě usmál:
„Přesně tohle jsem hledal. Poslední důkaz.“ Natáhl ruku s odznakem inspektora Transmineralu. Holografické logo hodilo Alexovi do očí zlověstné prasátko.
„Jménem zákona vás zatýkám pro podezření z krádeže. Máte právo nevypovídat, cokoliv řeknete může být použito proti vám. Právního zástupce vám přidělí na Zemi. Abych to zkrátil, jste v tom až po uši. A teď sebou hněte! Transport už čeká.“
Alexovi se rozechvěla kolena. „Já tu plechovku zaplatil. Za to mě nemůžete zatknout.“
Inspektor se pobaveně ušklíbl. „Tu sodovku bych vám odpustil. Jste zatčen pro podezření z loupeže dvou hyperprostorových trajektů i s nákladem v hodnotě přes bilion kreditů. To vydá na slušnou pálku.“ Nervózním pohybem zbraně naznačil směr. Padáme!“
Alex kráčel jako první. Temný koridor směřoval ke startovní ploše. Každým krokem se propadal do většího zoufalství. „S transportními loděmi nemám nic společného,“ pronesl se staženým hrdlem.
„Máte alibi?“ otázal se hlas za jeho zády. „Kde jste se zdržoval v posledních týdnech? Na Aluně? Tak to jste jediný člověk v okruhu padesáti světelných let. Navíc, jak jsem si experimentálně ověřil, jste měl přístup do terminálu!“
„To přece neznamená, že jsem to udělal! To musí být nějaká náhoda.“
„Jeden transport… řekněme technická závada, ale dva za sebou? Na tom se dá postavit obvinění. Pak je tu ještě tlustý fascikl stížností, ve kterých jste Transmineral obviňoval, že ničí vaše výzkumy. To vypadá jako motiv činu!“
Alex propadl zoufalství. Myslel jen na to, že se každým krokem vzdaluje od svých výzkumů. Dloubnutí do zad ho přinutilo vstoupit do překladové komory. „Probíhá odečet hmotnosti,“ ozval se elektronický hlas. Alex se pokusil znovu.
„Kde bych mohl ukrýt dvě obrovské kosmické lodě? To je nemožné. Existuje přece zákon zachování hmoty a energie.“
„Odečet váhy kompletní,“ řekl počítač. „Síla startovního impulsu stanovena. Transport je připravený ke startu. Cíl – Země.“
Pláty hermetických vrat do sebe zapadly jako zuby zdrhovadla. Stáli v nákladním prostoru lodi naplněné tisíci kontejnery glukuronidu.
Inspektor za jeho zády něco zabručel. „Dobrá. Vidím, že znáte pravidla hry. Když mi prozradíte, jak jste to udělal, společnost může přimhouřit oči. Kde jste ukryl ty transporty? Takové množství glukuronidu stejně nemůžete prodat...“ Inspektor se zarazil. „…i když,“ přemýšlel, „možná jste ho potřeboval pro vaše huňáče? K tomu měly sloužit kamery na plážích?“
Alex se zachytil kontejneru, aby neupadl. „To jste byl vy! Vy jste překazil zásnubní tance. Všechno jen proto, abyste mě sem vylákal!“
„Zásnubní tance? Tak je to? Vlastně vaši zálibu chápu. Bylo to docela zábavné. Paprsek paralyzátoru na ně měl fantastický účinek.“
Alexe překvapila rychlost vlastního těla. Zatímco klečel na inspektorově hrudi a zaťatými pěstmi demoloval jeho obličej, ozvalo se z reproduktorů: „Připravte se ke startu!“
Kolaps třírozměrného prostoru rozostřil jejich smysly.
* * * * *
Oba muži zírali duraloplastovým průzorem na žlutou planetu. Tohle nevypadalo jako Země.
„Třetí krádež lodi!“ zasyčel policista a namířil zbraň na Alexovu hruď.
„Kolikrát mám opakovat, že s tím nemám nic společného!“
V mrazivém tichu transportní lodi se ozvalo: „Puf! Puf!“
„Alexovi se rozšířily oči. Náhle mu došlo, proč se DNA villoidů tolik liší od ostatních živočišných druhů Aluny. AUTOSTOP!
Zacukalo mu v koutcích úst.
„Energetický impuls! Trasu trajektů odchýlila nadbytečná váha! Chápete?“
„Nesmysl. Veškerý náklad jde přes váhy …“
„Puf! Puf!“ Kontejnery kolem nich se vypařily a osvobozené krystaly zabubnovaly na podlahu. Ze závějí glukuronidu se vyhrabali huňáči. Byly jich tisíce.
„Šli za žrádlem,“ řekl Alex.
Policistova zbraň poklesla. „Takže... jste nevinný?“
Alex neodpověděl. Hledáčkem kamery sledoval houf černých pasažérů.
Říje začala.
