Spalovači benzínu
Těžko bych hledal něco, co je víc amerického než pořádný křižník dálnic. Díky Henrymu Fordovi a pásové výrobě měla Amerika náskok před celým světem už od začátku. Mezi lety 1900 a 1912 stoupl počet aut z osmi na devět set tisíc. O čtyři roky později to bylo už 3,4 milionu a koncem dvacátých let (dvacátého století, kdybyste si nebyli jistí) přes 23 milionů. To bylo celých 78 % všech aut na světě, pět lidí na jedno auto. V tu dobu se zbytek světa nechytal, v Anglii měli 30 lidí na auto, 102 na jeden wagen v Německu a v Japonsku nacpali do jedné káry 702 Japonců (jsou skladní). V Rusku připadlo na řidičovo sedadlo 6130 zadků.
Rozvoj automobilismu měl za následek, že ve třicátých letech přišly v Americe na buben vlakové linky, městské tramvaje a ostatní hromadná doprava. A nemohla za to hospodářská krize, spíš naopak.
O zbytek se postaral Dwight D. Eisenhower. V roce 1919, ještě jako poručík U.S. Army, se přihlásil k propagační jízdě vojenské kolony napříč Amerikou. Začali před Bílým domem s čtyřiceti dvěma náklaďáky, sanitkami, motorkami a průzkumnými osobními vozy a s velkými nadějemi na rychlý přesun. Po dvou měsících putování skončili v San Francisku, s průměrem jedné zlomené hřídele na den. Občas udělali za dvacet čtyři hodin i sto mil, ale někdy jen tři. Během téhle anabáze Eisenhower pochopil výhody víceproudové dálnice.
Když v roce 1945 jako pětihvězdičkový generál křižoval poraženým Německem, mohl nepříteli závidět jen máloco. Dálnice patřily ke světlým výjimkám. Amerika podobnou síť neměla. Dwight se stal roku 1953 prezidentem a prosadil federální peníze na to, čemu se do dnes říká Eisenhowerův dálniční systém.
Vzdělaní Američané občas masochisticky ponoukají cizince, aby jim prozradili, v čem jsou USA horší než Evropa. Jsou připravení na poznámky o rasizmu, sociální nerovnosti a nekulturnosti, ale jestli je chcete pravdu nakrknout, řekněte jim, že americké náklaďáky vypadají hrozně nemoderně.
Síť dálnic nastartovala dalekosáhlou proměnu Ameriky (zlí jazykové tvrdí, že rozklad). To, co byla předtím města, se rozbředlo do nekonečných předměstí bez definovatelného centra, náměstí nebo parku. Možná si to neuvědomujete, ale my jsme zvyklí na městečka, která přiléhají k vodnímu toku, vede do nich několik cest a ty se potkávají v centru na vydlážděném plácku. Okolo jsou obchody, chodníky a lavičky. Vzdálenosti jsou úměrné, z města se dá vyjít pěšky ven. Tohle všechno nakonec platí i pro Prahu. Zato v Americe jedu a jedu, baráky vypadají pořád stejně, není jasné, kdy jsem přejel z jednoho městečka do druhého (nejsou tu ani cedule s jejich jménem), a centrum se rozezná jen tak, že je vyhnilejší než ostatní čtvrti. Výjimky platí jen pro větší města, kde v centru najednou vyrazí nahoru mrakodrapy.
Jako dítě ze vsi se podvědomě orientuju podle řeky, výrazných stromů a hlavní cesty. Tady nic takového není, jsem ztracený a moje žena mě mlátí mapou po hlavě. Řeky ve stavbě čtvrtí nehrály vliv nebo je zakopali pod zem, stromy nahradila podivná křoví, bažiny a náletové porosty a hlavní cesta je užší než všechny odbočky do rezidenčních oblastí, přestože ty pravidelně končí slepou otočkou. Instinkty mě jen svádějí z cesty.
Odněkud někam se dá dostat jen po dálnici. Jezdí se oficiálně pětašedesát mil za hodinu, neoficiálně pětasedmdesát nebo tolik, co jedou ostatní. Držte se s davem. Naváděcí cedule jsou dobré, a když si člověk nabuší do hlavy číslo výjezdu a označení další dálnice, dojede, kam potřebuje.
Nedávno překročily ceny benzínu poprvé cenu mléka. Kdysi jsme platili i míň než dolar za galon. Teď je cena na třech doláčích, ale to pořád neznamená, že by zdejší řidiči pumpovali jako v Čechách „za tisícovku“. Tady se přijede k pumpě a plní se vždycky až po hrdlo. Na to mají i bezdomovci (většinou ve svém karavanu bydlí). Některá auta jsou opravdu monstra. V devadesátých letech, v čase laciného benzínu, přišly do módy osobní „náklaďáky“, co ujedou sotva deset mil na galon. (Mimochodem, už vás vytáčí, že pořád používám americké jednotky? Řeč je o civilizačním šoku…) Jestli máte kalkulačku, tak míle je 1,602 km a galon 3,785 litru. Já už nepřepočítávám, vím, že majlidž 30 mil na galon na dálnici je OK, 35 slušná, 40 vynikající. Na evropská auta to nemá, ale ty jsou velikostně a váhově poloviční proti americkým. Jezdí se všude, i kdyby to bylo pár kroků. Projet se můžete i na hřbitovech, cestičky jsou široké jako silnice první třídy.
Americké hřbitovy nejsou obehnané zdí a často leží přímo v centru města. Po hřbitově se jezdí autem po dvou až tříproudových asfaltových „stezkách“. Milford, Massachusetts.
Jezdí se i ve státních a národních parcích. Často je vidět, jak si výletníci zajedou k moři, zaparkují na vyhlídce a čumí na oceán přes přední sklo a rozpláclé můry. Ani si nevystoupí a neprojdou se po pláži.
Oblíbená zábava městkých mladíků je křižovat kolem pláží (všechny perfektně dostupné auty), nebo dokonce po plážích (s náhonem na čtyři kola vás tam na vybraných místech pustí) a lovit holky. Ty jsou rozvalené na betonových zábranách dělících pláže od silnice a culí se. Říká se tomu křižování (cruising). Bill Clinton, když se ucházel o druhý prezidentský termín, tvrdil, že devadesátá léta byla za jeho vlády jedna velká vyhlídková jízda (cruise, myšleno populární dovolená na zaoceánské lodi). Bohužel pro něj to vyznělo v tom prvním smyslu, že na pláži balil baby.
Specificky americká věc je průjezdná obsluha v hamburgrárnách, pizzeriích, poštách, bankách a tak dál. Říká se to mu drive through. Za chvíli si člověk bude moct projet i zubní ordinací. Je to šikovné, ale co je moc, to je moc. Ještě jsem nepochopil, proč si někdo v drive through koupí hamburgra a pak se před fastfoodem krmí na parkovišti v autě. Proč si nejdou sednout dovnitř?
V práci máme kantýnu, ale i tady spousta lidí dává přednost svému pohodlnému autíčku na parkovišti. Pustí si motor, klimatizaci, rádio a pojídají sendvič. Myslím, že si prostě potřebují užít chvíle pohody se svým miláčkem, kdy je nikdo neotravuje.
Velrybí olej byl předchůdcem ropy. Používal se především ke svícení, než ho nahradil petrolej (kamenný olej). Americký velrybářský průmysl si nezadal s dnešním ropným co do zisků i ničivosti. Jeho centrum se nacházelo v Nové Anglii, zbyla tu po něm zajímavá muzea.
Měl bych se zmínit o důležitých odlišnostech ohledně řízení. Semafory jsou na rozdíl od Čech až za křižovatkou, kde je na ně dobře vidět a nemusíte si zalamovat krk. Hlavně se nenechte zmást a zastavte před křižovatkou na bílé čáře! Další šikovná věc je, že na červenou sice musíte udělat stopku, ale když není komu dát přednost, můžete odbočit doprava.
Semafory fungují trochu jinak. Protože všichni jezdí automatem, oranžové návěstí k řazení není potřeba. Sotva na křižovatce blikne zelená, dovolují si občas řidiči malou prasárnu a před čumáky protijedoucích aut odbočí doleva, aniž by jim slušně dali přednost. Většinou to zvládne jen ten první v řadě, ale nespoléhejte na to. Blinkry se tu používají střídmě a na dálnici si každý mění pruhy, jak uzná za vhodné. Jsou tam většinou tři až čtyři, všechny jedou stejnou rychlostí a rozhodně neplatí, že ten vlevo je na předjíždění.
Zajímavé jsou křižovatky se značkou STOP na všech příjezdech. Kdo přijede první, první odjede. Když se náhodou setká víc aut ve stejný okamžik, blahosklonně si pokynou, kdo má jet.
Na pravidla provozu moc nespoléhejte, autoškolou projde málokdo (povinné jsou zkoušky, ne škola) a nikdo neví, co je pravidlo pravé ruky. Na dopravním oddělení mají sice útlou knížečku, ale ta se předpisy moc nezaobírá. Dočtete se tam hlavně, jakou pokutu vám udělí za překročení rychlosti a jak dlouho je třeba počkat po vypití dvou piv, než vám alkohol klesne na povolenou hladinu. To je důležité, i z hospody se jezdí autem. Jak jinak byste se chtěli dostat domů?
Testy se dělají na počítači, ale křižovatky se neprobírají. Když odpovíte patnáct z dvaceti triviálních otázek o pokutách a podobně, mašina vás ani nenechá dokončit zbytek testu a prošli jste. Vedle mě seděl u počítače nějaký přistěhovalec z Panamy a nezvládl. Za dalších dvacet pět doláčů ho nechali na fleku udělat druhý test a papíry dostal.
Jízdy jsou taky jednoduché, s automatickou převodovkou o nic nejde. Inspektor se nechá svézt pět set metrů, pak vás nasměruje do vedlejší ulice na tříbodovou otočku (hlavně nevjeďte nikomu na příjezdovou cestu), a když zaparkujete zpátky před dopravním inspektorátem v rozumné vzdálenosti od obrubníku, je vyhráno.
Teprve po změně zákona začalo hodně mladistvých chodit do autoškoly. Je to proto, že jim to umožní získat řidičák i v Massachusetts už od sedmnácti. Jestli vám to ještě nedošlo, pak na randění je nutné mít auto. Jinak musíte spoléhat na rodiče. Ti fungují v čase puberty svých dětí jako taxikáři a ještě rádi koupí ratolesti auto, aby se téhle povinnosti zbavili. Podobně to funguje, když má dítě sportovní klub, doučování, chce do kina, za kamarády, cokoliv… Jak jsem se dozvěděl od známých, na rande řídí pubescent (pod dozorem) sám, aby to vypadalo, že je cool. Teprve cestou z rande se milostivě nechá svézt maminkou.
Vzhledem k tomu, že všichni řídí denně, jsou Amíci vyježděnější než průměrný Evropan. Taky tu neexistuje mužský automobilový šovinismus. Naopak, kdykoliv jede rodina, řídí maminka. Obecně se tu jezdí ohleduplně, chodec má vždycky přednost, nikdo se nikam necpe, a pokud cpe, tak mu místo zdviženého prostředníku dáte vlídně přednost. Dálnice jsou široké, ale když se ve špičce ucpou, všichni vědí, že je zbytečné myškovat z pruhu do pruhu, rychleji se stejně nikam nedostanete.
Jediný, kdo tu bourá pravidelně, jsou mladiství. Než se jim hormony srovnají a usadí se, zruší tak dvě tři auta. To je další důvod, proč rodiče raději přispějí dospívajícím ratolestem na vlastní čtyři kola. Jakmile napíšete náctiletého jako spoluřidiče vašeho miláčka, ztrojnásobí se vám riziková pojistka, což za rok dělá asi tolik jako cena slušné ojetiny. Když k tomu připočtete riziko, že podle statistik vám potomek do tří týdnů s devadesátiprocentní pravděpodobností zruší nové auto, je rozhodnuto.
Na silnici je nebezpečný i opačný pól, věková kategorie důchodců. Často vidím na cestách staroušky, kteří vypadají, že za volantem zesnuli. V místních novinách se dají vyčíst i takové perly, že se na křižovatce srazily sestry (80 a 82 let) s jiným vozem, který řídila 85 letá dorostenka. Vzhledem k tomu, že zdravotní testy jsou benevolentní (v podstatě zkouší jen periferní vidění), a taky proto, že odebrání řidičáku je rozsudek k totálnímu společenskému úpadku a životu v ústavu, nechají řidičák i prakticky nevidomým.
Nedávno jsem si při služební cestě do Michiganu prohlížel z letadla krajinu rozparcelovanou na pravoúhlé farmy, přilehlé budovy, jednu stodolu, jeden traktor, malý rybník a kousek lesa. Kam se člověk podíval, bylo to stejné. Cesty odnikud nikam, míle a míle žádné městečko, žádné chodníky, park, nic. Zajímal jsem se, kam chodí mladí, když všechno je něčí a všude je zákaz vstupu. Odpověď zněla, že si najdou odlehlejší polní cestu končící v příhodném lesíku a sjíždějí se z širokého okolí. Tam pálí oheň a vesele se opíjejí. Po takových bezpečných místech je velká poptávka i v Massachusetts. Holt tu nefunguje ani anonymita velkoměsta, ani nemají široké družstevní lány a obecní lesy plné cestiček a diskrétních míst. Dokud nemáte auto, jste pořád někomu na očích.
Jak vidíte, Američané budou jezdit, i kdyby roztály všechny ledovce a ropu vypumpovali i z Aljašky. Z automobilové závislosti nevidím cestu ven.
