Loď na řece času
„...cože?”
Z reproduktoru se ozvalo: „Uííí...Škrrr!!!”
Zatracený moli, už se dostali i na přímou linku. Během let bloudění v pátém rozměru parádně zmutovali. Pryž z elektroinstalace jim šla k duhu nejvíc ze všech konstrukčních materiálů.
Zavdal jsem si z lahve a přiložil ucho ke zvukovodu. Klasická technologie nikdy neselže. Jen to na kosmické fregatě o rozměrech střední planetky trochu trvá.
„Chondrit! Parádní! Škyt!” ozvalo se po chvíli prodlevy z páchnoucí roury. Pak někdo spláchl a přenos zanikl v šumu vody. Tak abych tam došel pěšky.
Popraskané zářiče vydávaly sporé světlo a luminiscenční směrovky na nárožích dávno oprýskaly na kov. Nebyl jsem ve strojovně dobré dva roky, dávno jsem zapomněl cestu. Čert vem uhlíkatý meteory! Kdybychom na tom nebyli tak mizerně s palivem, nikdo by mě z kajuty nedostal! Jenže chondrit, to znamená uhlík, kyslík a vodík. Bez těchto elementů jsme byli v koncích.
Nasál jsem vzduch. V bludišti temných chodeb se člověk nejlépe orientuje po čichu. Po hodině brodění v loužích tekutých krystalů, které díky statické elektřině na podrážkách mých bot tvrdošíjně zobrazovaly digitalní jedničky, nuly a kosočtverce s ryskou uprostřed, jsem dorazil k průzoru. Loď trčela v modrofialovém proudu kondenzovaného času, ženoucím se kolem jako dravá řeka. Venku kvílela relativistická bouře, nahodile měnící hodnoty všech známých fyzikálních konstant. Trup nabíral kondenzát několika děrami jen chatrně vyspravenými ucpávkou. Kolébali jsme se v pátém prostoru bezmocně jako leklý vorvaň. Obrovská lopatková kola pohonu se majestátně otáčela v úsporném režimu co lopatka lopatku mine. Z raportů jsem věděl, že jsme dva měsíce nepostoupili kupředu ani o světelnou píď. Bez paliva jsme byli v koncích.
Vůně zaplavila temnou chodbu, až se mi seběhly sliny. Spláchl jsem ji dalším douškem. Byl jsem téměř u cíle.
Velín mě přivítal sborovým: „Škyt!” Bocman zasalutoval a těžkým jazykem pronesl: „Poslední prověrka mo...hik...motorů.”
Ocenil jsem situaci jediným pohledem na slepnoucí monitor.
„Plný tah!” zavelel jsem.
“Plop!” odzátkovalo dva tisíce mužů rezervní čutory a obrovskou silou se opřeli do žentouru. Kryogenní prvky přenesly tlak na supratekuté helium a lopatková kola se zanořila do hustého, modrofialového času. Loď trhavě vyrazila proti proudu.
Bocman zvlnil obočí: „To byla železná rezerva, kapitáne.”
„Paliva bude dost,” usmál jsem se vítězoslavně a ukázal na monitor. Prasečíma očkama četl údaje o složení meteoru.
„Estery...” rozzářil. „Zvítězili jsme!”
Oběma nám bylo jasné, jakou cenu mají vonné látky při syntéze kvalitní slivovice.
You can read English version of this story here...
