Nedobytná pevnost
Elva vešla do kanceláře a práskla za sebou dveřmi.
„Jak vidím, přinášíš dobré zprávy,“ ušklíbl se Dan. „Na co tě šéf dostal tentokrát?“
„Čas. Nedá nám už víc času. Do týdne balíme krám.“
Elva přelétla podmračeným pohledem stohy dokumentů podél stěn. „Budeš tak laskav?” zavrčela a rozhodným pohybem shodila kolegovy boty z pořadače videozáznamů. „Tohle je moje kancelář!”
Dan rozhodil ruce v marné snaze nabýt rovnováhu.
„S citem! Tyhle kolečkový kancelářský židle figurují v devadesáti procentech pracovních úrazů!”
Elva zůstala vážná. Dan si povzdechl a oprášil kalhoty. „To nechápe, že tenhle případ je složitější, než kterými se na oddělení běžně zabýváme? Trvalo mi víc než dva týdny, než jsem se prokousal posudky z molekulární biologie!”
„Vojenskému prokurátorovi to nevysvětlíš, sakra. Je to zelenej mozek!”
„S vaším hodnocením vřele souhlasím, poručíku!”
Teprve nyní Elvě zacukal koutek úst. „Ty srandičky tě jednou budou mrzet. Uvědom si, že jsi prošel prověrkami jen díky mojí záruce.”
Sedla si za stůl a upřela oči na partnera. Blond vlasy a vizáž mladistvého hejska dokázaly povrchního pozorovatele zmást, ona se však v lidech mýlila málokdy. Dan byl nejlepší vyšetřovatel, kterého znala. Už si několikrát ověřila, že je bystrý, neúnavný, a schopný kombinovat zdánlivě nesouvisející detaily. Proto nakonec spolkla hrdost a přesvědčila šéfa, aby ho převelel na tenhle případ. Věděla, že jí začíná téct do bot a něco jí uniká. Potřebovala novou krev, jinak s tím případem nepohne. Potřebovala ukázat pokrok, nebo ji šéf rozdrtí mezi zuby jako čokoládovou pralinku.
„Jaké máš plány na večer?”
Spiklenecky zamrkal: „Chceš mě pozvat na skleničku?”
„Zlatý voči. Chci ještě jednou projít záznamy. Od začátku.”
„To myslíš vážně?“ zatvářil se, jako by navrhla, aby daroval ledvinu do banky orgánů. „To vydá na celonoční šichtu…”
Nasadila neústupný výraz.
Povzdechl si. Jeho víkend právě prohučel splachovací toaletou. „No dobrá,” rezignoval. „Tak najdi záznamy a já přítáhnu z konferenční místnosti obrazovku s digitálním střihem. Tohle tě bude stát litr. Voříškový zmrzliny.”
- - - - -
Kamera zabírala řídící centrum s celostěnnými projekčními plochami. Kolem oválného stolu sedělo asi dvacet důstojníků ve svátečních uniformách. Nikdo z nich se nehýbal. Možná si netroufali porušit ticho, v němž i jemné bzučení kamer působilo nepatřičně. Napětí v místnosti se dalo cedit mezi prsty jejích zaťatých pěstí.
Vysoký muž sedící v čele stolu zkontroloval implantovaný chronometr na zápěstí. Cedulka na dubové stole sdělovala jeho hodnost a jmého: Generál Meyer. Podobná jmenovka ležela před kazdým účastníkem zbraňového testu. Generál se zamračil.
„Senátoři si dávají na čas,“ poznamenal.
Test, na jehož úspěchu závisela budoucnost jeho oddělení, měl začít před několika minutami.
O několik okamžiků později se otevřely dveře a do řídícího centra vstoupila trojice mužů v řadových oblecích. Generál jim chladně pokynul paží k vyhrazeným křeslům u stolu. Výraz jeho tváře naznačoval, jak chápe přítomnost pozorovatelů ze senátního výboru pro genetické zbraně. Byli to pro něj jen nutným zlem. Zbytečný přívažek experimentu. Vyčkal, až se muži usadili, a vyloudil na tváři úsměv.
„Dovolte, abych vás přivítal na finální zbraňové zkoušce. Všichni jste obeznámeni s podklady projektu, takže mohu přejít přímo k věci. S potěšením konstatuji, že vývoj prvních deseti živočišných druhů je u konce. Eliminační testy vybraly nejschopnější subjekty a organismy, které vypadly z testů, sloužily jako cenná zkušenost při vývoji pokročilých následovníků. Dnešní experiment má tedy za cíl posoudit potenciál čtyř nejnadějnějších organismů pro vojenské účely. Bude to ostrý test s využitím všech genetických modifikací.“
Meyer před sebou rozložil desky s dokumenty a pokračoval.
„Zástupci výzkumných týmů se navzájem znají, představím jen vedoucí projektů: Major Roden, projekt Potkan. Kapitán Buggs, projekt Šváb. Plukovník Antal, projekt Termit a major Cole, projekt Mikrob. V neposlední řadě mezi námi vítám členy senátní komise, senátory Armana, Keleho a především jejího předsedu, pana Yergena, který byl jmenován do funkce před několika týdny. Je to jeho první zbraňový test. Vítejte na základně zvláštního účelu.“
Senátoři při zaslechnutí svého jména přikývli. Přestože Meyer udělal významnou pauzu, nezdálo se, že by se některý z nich chystal k projevu.
„Nalistujte si na stranu pět,“ pokračoval generál po kratším váhání. „To co vidíte je mapa znázorňující plán bojiště. Křížky představují minová pole, kolečka území radiace a modré plochy zásobárny vody. Pevnost situovaná uprostřed trenažéru je vyznačena šrafováním. Někteří z vás jste možná postřehli, že půdorysem připomíná Castel Nuovo, neapolskou pevnost…“ generál se pousmál. „Dovolil jsem si ji navrhnout sám, historie vojenství je mým koníčkem.“
- - - - -
Elva zastavila záznam a zkoumala detail Meyerovy tváře. Byl to výraz profesionálního vojáka, zvyklého vydávat rozkazy. Přemýšlela, jestli se za ním neskrývá něco víc. Samolibost? Psychopatické sklony?
„Generál je dobrý týpek, to už víme,” konstatoval Dan a nabral z misky další porci zmrzliny. „Tváří se tak neomylně, jako by absolutně nepochyboval o svých rozhodnutích. Vsadím se, že spí dobře a výčitky svědomí ho netrápí.”
„Náš podezřelý číslo jedna,” souhlasila Elva. „Už proto, že tomu testu velel.”
„To je pravda. Na druhou stranu mi není jasné, co mu chceš přišít. Neměl žádný motiv, uškodil by jen sám sobě. Navíc byl program i testy legální. Senátní dozor byl nelítostný. Vývojářům těžko dokážeme nějakou levotu.”
„Což je právě důvod, proč je starej vzteky bez sebe. Za průser tohohle kalibru někdo prostě sedět musí. Teď jen zbývá rozhodnout, komu přidělit Černého Petra…” Namířila dálkové ovládání na obrazovku a stiskla tlačítko.
- - - - -
„Hlavními obrannými prvky jsou čtyři dělové věže,” předčítal Meyer ze skript. „Střílny leží vysoko nad terénem, a kontrolují přístupy k pevnosti. Pevnost je navržená tak, aby i po překonání otevřené pláně byl útočník při útoku na stěmy pod plnou palbou. Jak vidíte ze schematu, kruhové věže vyčnívají do předpolí a zajišťují palebný pokryv hradeb situovaných mezi nimi. Soudím, že frontální útok je nemožný,” řekl generál se stopou hrdosti. „Z dalších technicko-taktických parametrů vybírám ty nejpodstatnější: Hradby a plátování jsou z tvrzené oceli a tří vrstev metaloplastů. Odolávají všem známým zbraním, kromě nukleárního úderu. Primární zbraní jsou plamenomety a lasery s volitelnou vlnovou délkou. A nakonec, to nejdůležitější…“
Generál se odmlčel, aby dodal svým slovům váhu.
„Na rozdíl od předchozích testů nebudu obranu pevnosti ovládat já, ale autonomní centrum s umělou inteligencí pátého stupně. AI-5 je schopná nezávisle vyhodnocovat nebezpečí, zaměřovat zbraně a volit palbu z různých věží buď izolovaně, nebo v koordinovaných salvách. Myslím, že odvede dobrou práci.“
Mezi účastníky testu se u stolu rozproudila tichá diskuse. Pevnost vypadala mnohem bytelnější, než při předchozích testech. Tentokrát šlo do tuhého.
Meyer vzrušeným hlasům nevěnoval pozornost a znovu se ujal slova.
„Minulé zbraňové zkoušky trvaly neúnosně dlouho, často i několik dní. Proto jsem se rozhodl pro alternativní řešení. Myslím, že nejjednodušší bude bude nasadit všechny týmy do akce současně. Ať zvítězí ten nejlepší.“
Šum v pozadí diskuse překvapeně utichl.
„O tom jsme nebyli informováni,“ zaprotestoval kapitán Buggs. „To je důležitá změna v zadání experimentu! Je pravděpodobné, že testované organismy budou zápasit i mezi sebou. To mění taktickou situaci…“
Generál Meyer si ho přeměřil ledovým pohledem: „Máte naprostou pravdu, kapitáne. Stejně jako na skutečném bojišti se situace mění každým okamžikem. Kombinované nasazení týmů nejen zkrátí předpokládané trvání testu, ale vytvoří i podmínky blízké reálnému boji. Očekával jsem, že vedoucí týmů tento aspekt pochopí a plně docení.“
Buggs vypadal spíš rozladěně než přesvědčeně, ale spolkl další námitky. Se zamračeným výrazem kalkuloval, jaké šance má armáda švábů proti robustnějším krysám. Ať se na to díval z jakéhokoliv úhlu, nevypadalo to pro hmyz nadějně.
- - - - -
Elva zastavila video a zalistovala ve svém zápisníku. „Tady to někde bylo...“ Zastavila proud žiletkově ostrých plastových stránek tak zbrkle, až se řízla do prstu. „Zatracený plastik!“ sykla. „Obyčejný papír byl dobrý čtyři tisíce let, a teď tohle!”
„Co si pořád stěžuješ? Futurologové z minulého století by skákali nadšením. Konečně se vyplnily jejich prognózy…” popíchl jí Dan.
„Doba plastů, co? Už mi to pěkně leze krkem, to ti povím. Z auta mi zbyly jen potahy a pneumatiky. A za to všechno může jeden z těch mizerů!" zapíchla pohled do nehybné generálovy tváře na obrazovce.
Konečně našla správnou stránku.
„Můžeš tam dát záznam posledního výslechu Buggse? Disk osmnáct lomeno padesát pět. Jen tak, pro úplnost...”
- - - - -
Přes jasné osvětlení působila vyšetřovací místnost ponuře. Možná to tak jen vypadalo kvůli pobledlé tváři muže v uniformě a jeho právníka.
„Kapitáne Buggsi,” položila Elva další otázku, „co byl hlavní důvod vaší námitky proti změnám v závěrečném testu? Domníval jste se, že ohrožují bezpečnost pokusu?“
Buggs si poposedl. „Ne, to bych neřekl... Budova oddělení zvláštního účelu byla dokonale izolovaná. Bezpečnostní opatření byla podle mého mínění neprůstřelná. Abyste rozuměla, centrum bylo rozděleno na několik okruhů, každý s přísnějšími pravidly, než ten předchozí. Do prvního měli přístup všichni členové týmu, do druhého jen úzká skupina vyvolených, a třetí neměl lidskou posádku. Řídily ho automaty. Vlastní bojová místnost ležela v centru třetí zóny. Její komplex byl navržený jako uzavřený systém. Nejlépe to vysvětlím na příkladu: Dovnitř proudí vstupy jako chemikálie, voda, a potraviny, ale ven se nedostane nic. Použitý materiál a odpady se spalují v plazmových pecích. Z centra vycházejí jen plyny sterilizované radiací. Ne, o bezpečnost jsem si starosti nedělal...“ Buggs se odmlčel. „Chtěl jsem především zajistit férové šance pro svůj tým. Šance na vítězství…“
„Týmová soutěživost,“ přikývla Elva. „Naznačujete, že takový byl generálův řídící styl? Vystavit výzkumníky konkurenci? Nepředstavovalo právě tohle zvýšené riziko?“
Buggs vyslal ke svému právníkovi pohled a ten povzbudivě přikývl. Kapitán si dal přesto s odpovědí na čas. „Ehmm… Víte, konkurence motivuje a může urychlit výzkum. Ale jen do určité míry. Myslím, že se generál snažil vytvořit otevřené prostředí, jenže k diskusi o vědeckých problémech došlo mezi výzkumníky málokdy. Myslím, že si většina týmů držela výsledky pod pokličkou, aby jejich zkušenosti nepomohly protivníkům. To snad nebylo nebezpečné, ale to bylo rozhodně kontraproduktivní. Tedy pokud berete v úvahu požadovaný cíl projektu…“
- - - - -
„Tohle jsem hledala,” řekla Elva. „Všiml sis, že až do téhle chvíle byli výzkumníci generálovi naprosto loajální? Buggs je jedinou výjimkou. Dovolil si alespoň nepřímou kritiku.“
„Proč by na něj donášeli? Jsou s ním v tý žumpě až po krk. Když ho potopí, půjdou ke dnu všichni. Víry je stáhnou pod hladinu, tak to ve vojenské logice chodí.“
„Nebo ho skutečně respektovali,“ řekla Elva. „Trvalo deset let než vydupal genetické oddělení ze země. Dostal výzkum na špičkovou úroveň, to se musí uznat.“
Dan si založil ruce do týla: „Mám mu za to snad poděkovat? Je mi z toho spíš nanic. Ale pokud jde o Buggse, toho jsem proklepnul dokonale. Ve struktuře oddělení byl vysoko, ale ne dost na to, aby mohl pošilhávat po Meyerově židli. Proč by sabotoval výzkum, když tím nemohl nic získat?“
„To nevím,“ zamyslela se Elva, „ale nic není jisté. Radši se na něho podíváme ještě jednou. Píšu ho jako podezřelého číslo dva. Můžeš tam zase pustit ten záznam ze dne D?“
Dan pochybovačně potřásl hlavou, ale beze slova vyměnil disk v přístroji.
- - - - -
Generál shrnul technicko-taktická data a pozvedl pohled od skript. Zdvižená paže v sametovém rukávu se v příšeří místnosti mu nemohla uniknout.
„Prosím, senátore?“
Yergen důstojně povstal a upravil si kravatu.
„Nerad bych zasahoval do průběhu zkoušky, ale chci mít jasno… Vy opravdu očekáváte, že organismy dokážou dobýt pevnost vyzbrojenou lasery a plamenomety? Když připočítám, že se nejspíš pustí i do sebe navzájem, vypadá toto zadání naprosto nereálně. Navíc.., uvědomujete si, že takový pokus porušuje pravidla definovaná mezinárodní úmluvou WK305?“
Generál postřehl, že se k němu obrátily zkoumavé pohledy vedoucích týmů. Se zájmem čekali na jeho reakci. Jeho tvář zůstala bez pohnutí.
„Myslím, že si pletete pojmy, senátore. Etické normy regulují válečné nasazení transgenních organismů, nikoliv jejich vývoj. Co se týká bojového potenciálu organismů, můžete se informovat u vedoucích projektů. Potvrdí vám, že každý z týmů má dobrou šanci zadaný úkol splnit.“
Jeho slova podpořilo souhlasné mručení v řadách výzkumníků. „Chápu vaše obavy, senátore,” pokračoval Meyer. „Tohle je však váš první bojový test. Nedělejte ukvapené závěry. Jsem přesvědčený, že vás průběh experimentu překvapí.“
„Myslíte?“ sevřel Yergen rty. „O tom pochybuji.“
Mladá výzkumnice z týmu Mikrob poslala senátorovi omluvný pohled a sotva znatelně pokrčila rameny.
- - - - -
„Pořád mi přijde divné, že pár týdnů před závěrečným testem jmenovali nového předsedu komise,” poznamenala Elva. „Yergen vystupuje jako odpůrce genetických experimentů a komise měla přece vliv na budoucnost projektu. Proč by si nasadili blechu do kožichu? Je možné, že armáda chtěla program zrušit? Meyerovi nadřízení možná nevěděli jak genetický výzkum odpískat, tak na to šli oklikou…“
Dan pokrčil rameny: „I když jsem vzal v potaz všechny zdroje včetně drbů, nenašel jsem nic, co by tomu nasvědčovalo. Yergen byla logická volba. Relativně mladý, ale zkušený a s odborným zázemím. Kromě téhle komise vedl i energetický výbor a poradní sbor pro vědecký rozvoj. Rozhodně to nebyl žádný hlupák, i když s tou směrnicí WK305 se utnul. V tomhle případě měl generál pravdu. Mimochodem, ani Meyer proti Yergenovu jmenování neprotestoval, přestože měl své spojence v armádní lobby. Kdyby o to stál, dokázal by zřejmě prosadit jiného koně.”
„Přesto si šli po krku od prvního momentu…”
„Když to podáš takhle, zní to fakt divně. Možná proto se Meyer snažil zajistit rozpočet ještě před koncem roku. Před výroční zprávou výboru. Potřeboval výsledky, a tak přesunul termín závěrečného experimentu o několik týdnů dopředu.”
Elva pokrčila rameny: „To vypadá logicky. I když však příjmu hypotézu, že něco uspěchal, pořád to nevysvětluje, jak k tomu proseru došlo.” Elva potřásla hlavou a povzdechla. „To je náš hlavní problém...”
- - - - -
„Na plánu vidíte rozvržení sil,“ ukazoval Meyer kursorem na stěně. Každý z týmů má výchozí základnu v jednom z rohů bojiště. Organismy měly v posledních dnech omezený přísun potravy, takže jsou na hranici strádání. Jakmile budou vypuštěny dovnitř, okamžitě vycítí zásoby živin nacházejících se na centrálním nádvoří pevnosti. Jediným způsobem, jak se k nim mohou dostat, je překonat obranný systém. To rozhodně nebude snadné. K potravě se pronikne ten tým, který se dokáže vyhnout palbě, nebo umlčet plamenomety pevnosti.“
Oči výzkumníků v řídícím centru se upřely na ovladač v generálově zdvižené paži. Všichni zatajili dech.
Meyer si odkašlal: „Dovolte mi poslední poznámku. Ať už dnešní dopadne test jakkoliv, chci říci, že to považuji za vítězství nás všech. Projekt jsme vybudovali z ničeho, a nyní jsou za námi konečně viditelné výsledky. Tento výzkum změní metody vedení války na dlouhá léta dopředu. Nelibuji si v silných slovech, ale věřím, že se podílíme na skutečné revoluci. Jen díky vaší příkladné práci nebude v tomto pokusu poražených ať už zvítězí kterýkoliv z týmů...“
Generál téměř obřadně stiskl tlačítko na dálkovém ovládání a vstupní šachty v rozích místnosti se otevřely. Na stěně naskočil odpočet času. Ve stejném okamžiku se na obvodu řídícího centra se rozzářily velkoplošné telestěny. Obraz přenášený z pevnosti byl tak věrný, že všechny účastníky pokusu na okamžik přemohl pocit, že sami stojí na prašné pláni uprostřed bitevního pole. Vstupními šachtami právě vstupovaly do bitevní místnosti týmy modifikovaných organismů.
„Majore Rodene,“ požádal generál, „vaše potkaní armáda je ze všech subjektů nejmobilnější. Mohl byste se ujmout slova a začít s výkladem jako první?“
„Ano, jistě,“ pronesl snaživě Roden, který díky úzké šedé tváři sám trochu připomínal hlodavce. „Od poslední zkoušky jsme vylepšili genovou výbavu chrupu a žvýkacích svalů. Ocelové pláty potkany nezastaví, o plastech a betonu ani nemluvím. Čelistní svaly jsou upnuty na zbytnělých lebečních výrustcích a také jejich mozkovna má zvýšenou kapacitu. Nadprůměrná inteligence usnadní zvířatům orientaci v terénu, jsou schopná najít skryté zásoby potravin i ve složitém bludišti. Na tom je založena naše základní strategie: Ničit suroviny a infrastrukturu v týlu nepřítele. Pokud narazí na odpor, budou bojovat, ale… to nebyl záměr výzkumu. Zadání projektu znělo zlikvidovat zápolí.“
Roden vyslal směrem k Meyerovi frustrovaný pohled. Změna úkolu na poslední chvíli byla ranou pod pás.
Natočil se k Yergenovi na druhé straně stolu a pokračoval: „Stavový řádek v horním rohu telestěny udává počet jedinců vypuštěných na bojiště a počet potkanů v zorném poli sledovacího systému. Momentálně jsou oba údaje shodné, to znamená sto. Třetí řádek je zatím na nule – to jsou ztráty. Abyste rozměl, každý jedinec, potkan, termit, nebo šváb, má geneticky implantovaný monitor životních funkcí. Je to něco jako orgán elektrických úhořů, který vysílá kódované radiové impulsy.“
„Jenom vyšší živočichové? A jak sledujete bakterie?“ zeptal se senátor.
„Světlo uvnitř trenažéru je stroboskopicky modulované,“ řekl Roden a přepnul kamery na temný režim. „Nyní vidíte obraz snímaný každou druhou třicetinu sekundy synchronně ve fázi s vypnutým osvětlením. Jak můžete postřehnout, potkani ve tmě fluoreskují rudou barvou. Naprogramovali jsme vylučování luminiscentních látek v kůži. Nejlépe je to vidět na uších a ocáscích, které nejsou pokryté srstí. Také ostatní týmy jsou značené specifickou barvou. Švábi bílou, termiti žlutou a bakterie zelenou. Detekce jednotlivých mikrobů je samozřejmě obtížná, ale bakteriální kolonie jsou na obrazovce jasně patrné. Tímhle způsobem dokážeme monitorovat veškerý pohyb na bojišti. Samozřejmě, že pokud organismy uhynou, jejich bioluminiscence rychle vyhasíná.“
Yergen chápavě pokýval hlavou.
„A teď bychom měli soustředit naši pozornost zpět k dění na bojišti!“ upozornil Roden „Náš tým neztrácí čas. Zdá se, že potkani už zachytili pach potravy!“
Na černých panelech bylo vidět, jak se hlodavci vyřítili ze svého rohu a valí se přes terénní překážky podobní proudům rudé lávy. Major přepnul obrazovku na světelný režim a spatřil, jak jeho tým bezhlavě pádí k pevnosti.
„Obvykle nejdřív vysílají zvědy,“ zabručel znepokojeně. „Dlouhodobé hladovění otupilo jejich opatrnost. Můžeme očekávat ztráty…
Tlumený výbuch rozhodil vedoucí zvířata do všech stran. „Jak jsem předpokládal…“ konstatoval hořce a schoulil se na židli, jako by jeho samotného zasáhla střepina miny. „Minové pole leží právě na půli cesty mezi doupětem a pevností!“
„Buch!“ Druhá exploze roztříštila čelo útoku a zastavila potkaní postup. Čtyři těžce zraněná zvířata se svíjela v bolestech. Krev se z nich řinula proudem a jejich pištění drásalo uši. Senátoři na sebe nejistě pohlédli. Yergenova tvář se svraštila a učinil si několik poznámek do elektronického diáře.
Několik potkanů nasálo vzduch. S hlavou u země se nyní opatrně plížili nebezpečnou zónou. Vypadalo to, že dokážou vyčenichat výbušniny. Po chvíli se bezpečně dostali až ke zraněným druhům. Po dvojicích je uchopili do tlamiček a vlekli krvácející těla do bezpečí.
„Nejsem si jistý, jak si tu záchrannou výpravu vysvětlit,“ uvažoval nahlas Roden. „Je to zvláštní. Altruismus jsme u nich dosud nepozorovali...“
Sotva potkani vytáhli zraněné druhy z minového pole, situace se vyjasnila. Na zraněná zvířata se vrhla vrstva šedých těl a vyceněné zuby se hladově zakously do masa. Zlostné syčení a párání tuhé kůže trvalo jen několik minut. Samaritáni urvali největší díl porce, a pak se zbytek tlupy rozptýlil. Na stavovém řádku se objevilo číslo devadesát šest. Pod ním se rozsvítila čtyřka. Tým potkanů utržil první ztráty.
Roden zklamaně zavrtěl hlavou.
Hlodavci se do dalšího útoku nehrnuli. Neklidně čichali kolem a z povzdálí pozorovali pevnost. Už tušili, že přístup k potravě nebude snadný.
„Zatím mě váš tým moc nepřesvědčil,“ konstatoval Meyer. „Uvidíme, co vymyslí dál.“
Po několika minutách obezřetného průzkumu terénu se potkani zformovali do několika skupin. Každá z nich obešla minové pole a s rozmyslem se blížily k pevnosti ze tří zbylých stran.
„Pochopili, že frontální útok není vhodná strategie,“ zatvářil se major o poznání spokojeněji. „Jejich inteligence je výrazně vyšší než u normálních hlodavců. Uvidíme, jakou má pevnost obranu. Geneticky vylepšeným zubům nebude dlouho odolávat.“
Útočné skupiny se nezávisle blížily k pevnosti. Vypadalo to, že týmy spolu navzájem komunikují krátkými skřeky. Jejich souhra nebyla nepodobná počínání elitních jednotek moderní armády. Na okraji pláně se přepadové skupiny opět slily dohromady a kruh kolem pevnosti se uzavřel. Od masy těl se odpojil první sled a blížil se ke středu bitevního pole. Zvířata zkušeně využívala terénních záhybů ke krytí. Major pyšně zamumlal: „Jen tak dál, ještě kousek blíž …“
V tom se dělové věže v rozích pevnosti natočily proti útočníkům a s mechanickou přesností vychrlily proudy ohně.
„Iííí!“
Ohnivá stěna odřízla hlodavcům cestu k ústupu. Rodenova naděje na snadné vítězství shořela ve výhni keropalmu.
AI-5 cíleně pozdržela palbu do chvíle, než se na dostřel dostala celá první vlna patnácti potkanů a nyní je uvěznila v plamenné kleci. Výšlehy ohně bez milosti stíhaly kličkující zvířata, zásahy byly přesné. Potkani v panice pobíhali po pláni, ale cestu z palebného perimetru jim uzavírala plamenná hradba. Hořící klubka pištěla bolestí a dezorientovaně se válela po pláni. Pouze dvěma hlodavcům se podařilo vyhnout přímému zásahu a uprchli za hranici dostřelu. Třináct méně šťastných jedinců se za příšerného chroptění škvařilo na pláni.
Netrvalo to dlouho a jejich křik zanikl v dýmu. Nad bitevním polem se rozhostilo mrtvolné ticho. Možná to byl jen výplod zjitřené fantazie, ale Roden mohl přísahat, že k němu zavanul hutný pach spálených bílkovin.
Pevnost zastavila palbu a hlavně v dělových věžích se hrozivě natočily vstříc čekajícímu nepříteli. Zbytek tlupy pochopil signál a bázlivě se stáhl do bezpečné vzdálenosti. Nyní bylo evidentní, jaká je hranice dostřelu.
Zvířata pobíhala v půlkruzích kolem pevnosti a jejich vzájemná koordinace zmizela. Zdálo se, že palebná síla tvrze je překvapila.
Zachmuřený Roden nebyl překvapený o nic méně. Vyhledal si detaily propozic v implantované databance na předloktí a výpis ho utvrdil v jeho odhadu. Dostřel plamenometů byl dvojnásobný, než při předchozích testech. Major šlehl po Meyerovi pohledem, ale nepovažoval za rozumné své zjištění komentovat. Dokázal odhadnout generálovu reakci.
Řídící centrum zahalilo dlouhé, rozpačité ticho. Kromě tlapek pobíhajících potkanů vířících prach na pláni před pevností se v bitevní místnosti nehýbalo zdánlivě nic.
„Když dovolíte kolego,“ ozval se velitel týmu Šváb, kapitán Buggs a natáhl k majoru Rodenovi dlaň. Dálkové ovládání změnilo majitele. Buggs přepnul obrazovku na temný režim. Řídící centrum zahalila hluboká tma rušená jen nouzovými luminiscenčními panely.
„Už je pozorují nějaký čas, ale teprve nyní se pohnuli,” naznačil laserovým ukazovátkem. „Ten světélkující závoj, který se posunuje podél hranice minového pole, je armáda asi tisíce švábů. Konečně i oni vyrazili na pochod. Druhý hrot útoku je zhruba stejně početný a proniká přímo přes území radiace. Troufám si říct, že potkani, kteří v radiačním poli stráví delší dobu, přijdou brzo o zrak. Pokud se týká volby subjektů,“ významně pohlédl na Rodena, „dali jsme přednost hmyzu. Žádný ze savců nemá potřebnou odolnost proti tvrdému záření. Za další výhody insektů považujeme silný exoskeleton, jejich žravost, a exponenciální růst populace v krátkém časovém horizontu. Klíčové genetické modifikace jsme provedli právě v této oblasti.“
Buggs přepnul zobrazení. Proudy švábů se objevily na obrazovce v bílém světle a monotónně pochodovaly směrem k pevnosti. Vzhledem ke své velikosti postupovali brouci značně rychle. Nejpozoruhodnější však byla jejich koordinace. Po několika minutách překročily obě sešikované armády hranice spečené hlíny.
Obrana pevnosti tentokrát vyčkávala jen zlomek vteřiny. Kamery na vrcholcích dělových věží zachytily mohutné výlevy přehradné palby. AI-5 vychrlila salvu ze všech plamenometů najednou. Plamenná záplava se rovnoměrně rozprostřela do všech stran.
„Zřejmě nechce vpustit do perimetru početné jednotky nepřátel,“ konstatoval Buggs. „Ani se jí nedivím. Od posledního testu máme v záloze několik překvapení.“
Sodíkově žluté plameny pohltily první řady dusajících švábů a znovu sežehly hlínu předpolí. V sále mezi výzkumníky to zašumělo překvapením.
„Zajímavé,“ pokýval uznale hlavou Meyer.
Plameny neměly na brouky viditelný účinek. Vypadalo to, že proudy ohně jen povzbudily pochodující kolony k větší rychlosti.
„Tohle byla praktická demonstrace jedné z genetických modifikací,“ poznamenal kapitán. „Zdvojený pancíř s izolační mezivrstvou je pozoruhodně odolný proti vysokým teplotám. Při testech dokázali přežít tisíc stupňů po dobu třiceti vteřin. Oči bohužel nevydrží,“ dodal zklamaně, „ale oni se stejně řídí hlavně čichem. Čidla jsme umístili uvnitř exoskeletu.“
Pevnost stále chrlila plameny ze všech hlavní. Jejich záře zahltila senzory kamer a pozorování situace bylo stále obtížnější. Přesto bylo evidentní, že jen málo švábů zůstává ležet na spečené hlíně. Přes nehybná těla se drali další jedinci a nezadržitelně se blížili k hradbám.
Plamenomety zmlkly. AI-5 rychle pochopila, že je nejvyšší čas na změnu taktiky. Ve střílnách se objevily hlavně laserů. Série bodových záblesků pročísla řady nájezdníků. Odlesky paprsků na pancířích dosvědčovaly, že zásahy jsou přesné. Ani tentokrát se však nezdálo, že by to broukům vadilo. Bez zaváhání se drali kupředu a laserů si nevšímali. Jak se přiblížili k pevnosti, vyhlíželi v záběrech kamer tak plasticky, jakoby měli každou chvíli vyskočit z telestěny a proběhnout důstojníkům mezi nohama.
„Ano! Jak jsem předpokládal!“ rozzářil se Buggs. „Vylepšili jsme reflexní schopnost krovek. Většina energie se od nich bez účinku odráží.“ Kapitán spokojeně sledoval, jak si členové konkurenčních týmů dělají rychlé poznámky. Zdálo se, že dnešní test bude kratší, než všichni očekávali.
„Plop! Plop!“ ozval se z reproduktorů rušivý zvuk. Buggsův pohled se vrátil zpět k bitevnímu poli. Na telestěnách se odehrávalo cosi podivného. První vlna útočníků dorazila na dosah k věžím, ale pak se švábi v předních řadách začali nafukovat jako kynuté těsto. Před jeho očima narůstali do velikosti golfových míčků a pukali v miniaturních explozích. Odtržené krovky a končetiny létaly do všech stran.
Počítadlo ztrát se čile rozběhlo. Celé šiky útočníků teď nadskakovaly na pláni před pevností, jako kaštany na rozpálené plotně. Přední pozice zřetelně prořídly. Teprve nyní brouci zaváhali a ve vyrovnaných řadách se rozhostil chaos. Pravidelné formace se rozpadly, jak švábi ztratili pachový kontakt s blízkými druhy. Rojnice přišla o soudržnost a to byl konec.
Oba úderné klíny švábů se po nezdařeném útoku urychleně stáhly do bezpečí. Bitevní pole za nimi zůstalo pokryté kobercem třpytivých krovek. Počítadlo ztrát v rohu obrazovky zvolnilo tempo a nakonec se ustálilo na hodnotě tisíc dvě stě.
„Víc než polovina armády je zničena!“ zvolal kapitán Buggs. Vypadalo to, že nevěří svým očím. Ostatní vedoucí týmů si opět zapisovali poznámky a nezdálo se, že by pro svého kolegu hledali slova útěchy.
Generál Meyer střelil pohledem na displej centrálního počítače a pobaveně se zašklebil. „Myslím, že s jedním jste přece jen nepočítali, kapitáne. AI-5 přeladila lasery do mikrovlnné oblasti. Tahle frekvence zjevně proniká krovkami bez problémů. Prostě je upekla jako kukuřici v mikrovlnné troubě!“
Členové konkurenčních týmů se tlumeně zachechtali.
„To je nechutné!“ konstatoval Yergen chladně. „Vidím, že si svou práci vychutnáváte, generále! Této nechutné hře říkáte zbraňový test? Upozorňuji vás, že o průběhu experimentu budu podrobně referovat na schůzi výboru.“
Meyer překvapeně vzhlédnul. Potom si bez komentáře zastínil ústa a jeho ohryzek začal poskakovat.
- - - - -
„Dívej se na tohle!” ožil Dan. „Podle výpisů ze subvokální konverzace s centrem Meyer žádal, aby na senátora pustili několik kamer a pořídili detailní záběry. Chtěl, aby si je prohlédli psychoanalytikové… dobrý, co? Při výslechu tvrdil, že se mu senátorovo chování zdálo podivné. Prý měl jsem pocit, že by Yergen mohl ohrožovat průběh experimentu...“
„Vidím,” přikývla Elva. „Totální paranoia.“
„Taky jsem si to myslel… Včera jsem však byl náhodou u toho, když nechal šéf Yergena nahlédnout do protokolů. Měla bys vidět, co tahle pasáž se senátorem udělala. Myslel jsem, že to nerozdejchá! Přišlo mi to zvláštní, tak jsem si řekl, že si ho proklepnu důkladněji.“
„Senátora? To myslíš vážně? Snad ho nechceš přidat na seznam podezřelých? Ten přece na výzkum jen dohlížel a navíc pouhých pár týdnů...“
„Na mém seznamu už je. Myslím, že to dokážu obhájit i u starýho. Na discích máme pár zajímavých konfrontací. Počkej… pustím ti jeden z prvních Meyerových výslechů, u kterého byl přítomný i Yergen.“
Dan vytáhl ze složky záznam a založil ho do přístroje.
- - - - -
„Jak byste charakterizoval vaše pracovní vztahy s předsedou komise, generále?”
„Profesionální, jak jinak.”
„Nebylo by přesnější říci napjaté? Při několika příležitostech jste senátora ostře kritizoval před celým týmem. O vaší vzájemné nevraživosti se veřejně vědělo.”
Generál se ušklíbl: „Nenazval bych to nevraživost. Trvám na tom, že naše vztahy byly korektní. Určité profesionální rozdíly v názorech se projevily až krátce před testem. Nemohl jsem mlčky přejít skutečnost, že senátor sepsal zprávu pro výbor, ve které se na základě kusých a nepřesných informací snažil zdiskreditovat celý genetický projekt.“
„Tohle naprosto odmítám!” vybuchl Yergen. „Zpráva vycházela z dostupných informací. Za svými názory si stojím.”
Elva zalistovala přepisy výslechů. „Senátore, z toho co jsem viděla na záznamech testu se nemůžu ubránit dojmu, že jste se do centra pro zvláštní účely dostavil už s hotovým názorem. Skoro to působilo tak, že jste neměl zájem si ho opravit.“
Yergen odložil dezinfekční ubrousek a zpražil ji pohledem.
„Dnes víc než kdy jindy je jasné, že vývoj biologických zbraní je zbytečný hazard. Transgenní zbraně jsou drahé, neefektivní a nebezpečné. Navíc, kdo by se je odvážil použít? Ohrožují stejnou měrou útočníka i obránce a jeho zápolí! A to ani neberu v úvahu, že se nakonec mohou dostat do nepovolaných rukou. Vzpomeňte si na Tokijské metro nebo Washington. Jsem přesvědčený, že výzkum je třeba zastavit, ať už jsou výsledky jakkoliv slibné. Bude nám líp bez transgenů.“
„To zní noblesně, ale bohužel to jen ukazuje, jak je senátor naivní,“ kontroval Meyer. „Zapomíná na jednu věc. Dějiny mnohokrát potvrdily, že mírumilovná a nepřipravená civilizace přitahuje útoky militantních sousedů. Existence nukleárních zbraní stabilizovala svět na půl století. Chemické a biologické zbraně v našem arzenálu odstrašily naše protivníky v jejich nasazení. Ne to, že se báli jejich případného zneužití, ale fakt, že jsme jich měli ve skladištích tuny, je odradil od bojového nasazení. Řeknu to ještě jinak: Myslíte si, že Indie a Čína zastaví své projekty, když to uděláme my? I kdyby se dušovali, i kdyby existovala účinná mezinárodní kontrola, stejně do toho půjdou. Důležité je mít převahu.“
„Také já si mohu vzít na pomoc historii,” odsekl Yergen. „Ze studeného míru nám zůstaly tuny nadbytečných štěpných materiálů. Dnes platíme tučnou sumu za jejich likvidaci a horko těžko se snažíme, aby se nedostaly do rukou šílencům a teroristům. Co nám zůstalo je nekontrolovatelné šíření nukleárních zbraní a neustálý růst rizika. A proč? Protože se všichni chovají přesně podle vašeho scénáře! I pro ně je důležité získat převahu. Já však věřím, že jsou zbraně, které jsme nikdy neměli vyvinout. Transgenní organismy jsou jedny z nich!“
- - - - -
„Co na tom vidíš zajímavého?” zeptala se Elva. „Jako obvykle se rafli. Tak to vypadalo pokaždé, když jsme je dali dohromady v jedné místnosti…”
„To jsem nemyslel. Sakra, že jsem si toho nevšiml dřív…” Dan se přesunul k počítači a začal zuřivě ťukat do klávesnice. „Co takhle zadat sémantický rozbor senátorových zpráv za posledního půl roku...” uvažoval nahlas.
Elva si udělala poznámku do bloku a postřehla jemný bílý povlak na kovovém povrchu pera. „Ach jo!” povzdechla si. „Už je to tu zase. To svinstvo se snad nedá zničit!” Vložila pero do sterilizátoru a omyla si ruce sprejem antibiotik.
Dan se smutně podíval na porci zmrzliny a hodil ji do odpadu. „Sakra, jak se to sem mohlo dostat? Celá sekce je hermeticky uzavřená!” Utřel si ruce do dezinfekčních ubrousků a pozorně si prohlédl násadku. „Vždycky jsem si myslel, že železo je šedivý s kovovým leskem. Kdo by to byl řekl, že je bílý!”
Elva sfoukla prášek elementárního železa z násadky na stůl: „Šedá barva je kvůli přimíchanému uhlíku. To tě ve škole neučili?”
Oba dva pozorovali, jak prášek na desce stolu rychle hnědne. Aktivní železo reagovalo se vzdušným kyslíkem.
„Nojo, tak pustíme ultrafialové lampy, a pak se vrátíme k případu,” zabručel Dan. „Kvůli tomuhle svinstvu mám skutečně chuť někoho poslat za mříže.”
- - - - -
Na bojišti se delší dobu nehnulo ani zrnko písku. Vojáci v sále se rozpačitě rozhlíželi. Čekání se protahovalo. Vypadalo to, že se test octnul v mrtvém bodě.
„Ehm,” přihlásil se po několika minutách o slovo plukovník Antal. „Myslím, že nyní nadešel čas pro můj výklad. Zatímco jsme sledovali první dva týmy v akci, termiti se stačili zahnízdit a jejich královna začala produkoval vejce. Po pravdě řečeno, zrychlený reprodukční cyklus byl jeden z důvodů, proč jsme zvolili právě tento živočišný druh. Noví bojovníci se líhnou v rychlém sledu a nahradí očekávané ztráty. K tomu však královna potřebuje vydatný přísun živin. Myslím, že armáda termitů se už vydala za potravou.“
Plukovník přepnul zobrazení na temný režim. Muži v řídícím centru marně pátrali na černých stěnách po žluté luminiscenci.
„Podívejte se sem,” ukázal Antal.
Konečně spatřili zářící tečky termitů, kteří v podobě světelných průvodů vyrazili z hnízda.
„Jak jsem předpokládal, útok začal. Levé křídlo oťukává prostor mezi krysami a šváby, pravé křídlo proniká přes území mikrobů. Celkový počet bojovníků v místnosti je sto tisíc, ale optický sledovací systém jich registruje jen několik desítek tisíc. Víc než polovina z nich je stále ukrytá.”
„Co to znamená?” zeptal se Meyer.
„Vzhledem k jejich životnímu stylu je pravděpodobné, že se k pevnosti prohrabávají pod povrchem.”
U paty pevnosti se začaly rodit žlutě světélkující body.
„Ano! Tady jsou!“ zajásal Antal do tmy. Prokopali se až k hradbám! Myslím, že mají slušnou šanci si s nimi poradit. Když budou mít dost času, dokážou se prokousat i ocelí. Geneticky jsme vylepšili termití kusadla a také orgány, které produkují žíravinu. Transgeni generují mnohem silnější kyselinu než přírodní druhy, to by jim mělo práci usnadnit.”
Antal přepnul obrazovky zpět na normální režim. Bylo vidět, jak proudy termitů hbitě šplhají po kovových stěnách pevnosti vzhůru. Klikaté cestičky hmyzu vedly po hladkém kovu až k palebným postavením.
„Zdá se, že mozkové centrum ještě pořád nezaregistrovalo nepřítele před branami,“ poznamenal Antal s nadějí v hlase.
Než stačil dokončit větu, pevnost se probudila z letargie. AI-5 přehodnotila situaci a aktivovala dělové věže.
„Ouha!” vykřikl Antal překvapeně. „To vypadá, jakoby se pevnost rozhodla spáchat sebevraždu!”
Plamenomety umístěné v protilehlých věží vychrlily proti sobě navzájem ohnivé proudy. Pevnost zahájila očistnou koupel v plamenech a termiti odlétali pod jejich náporem jako roje jisker z komína parní lokomotivy. V několika okamžicích se pevnost se dokázala zbavit dotěrných nájezdníků a přenesla palbu do podhradí.
Záběry kamer ukazovaly, jak se tisíce tvorů hrabou z hlíny, stříkají kyselinu a bezhlavě se vrhají vstříc ohnivým jazykům. U paty pevnosti se začala tvořit pěna, jak kyselina prudce reagovala ve styku s ocelí. Ve výhni keropalmu se však většina z ní stačila vypařit dřív, než vykonala svou práci.
„Škoda, že koordinovaně nezaútočili na dělové věže,” posteskl si Antal. „To by byla lepší taktika než rozptýlená kampaň na celé frontě. Bohužel, společenský hmyz spoléhá víc na obrovské počty než na plán bitvy a individuální inteligenci. Ani naše modifikace nebyly schopné tento trend zvrátit.“
Ještě dlouho poté co se poslední termit na pláni přeměnil ve žhavý uhlík omývaly proudy ohně spečenou hlínu a kyselinou zdrsněné hradby.
„Chybělo málo, aby se probili první vrstvou oceli,“ usoudil plukovník. „Uvidíme, jak dopadne další útok. V jejich podzemních norách jsou v bezpečí a mohou se znovu sešikovat.“
„Nevím, jestli dostanou druhou šanci,“ zapochyboval Meyer. „Ani v podzemí nejsou nezranitelní. Podívejte se na počítadlo ztrát.“
Čtyři plamenomety stále chrlily oheň na plný výkon. Kobercová palba pokryla celé předpolí a proměnila ho v hořící jezero. V podzemních chodbách se odehrávalo něco nečekaného. Signály termitích biosenzorů vyhasínaly v rychlém sledu. Hmyzí armáda tála pod náporem plamenometů jako ledové kroupy a číslice ztrát rolovaly v řádech desítek tisíc.
„Oheň asi spotřebovává všechen kyslík a termiti se dusí,“ potřásl hlavou Antal. Hledal nápovědu v řadách vědců svého týmu, ale marně.
Ať už to bylo správné vysvětlení, nebo je pouze ničilo horko a dehydratace, termiti nedokázali udržet pozice. Zbylí bojovníci prchali podzemními chodbami a na půli cesty k termitišti se začali spontánně rojit z hlíny. Tisíce z nich vláčelo na zádech zchromlé a mrtvé jedince. Alespoň oni měli posloužit jako potrava pro královnu a nově narozenou generaci.
„Ha!“ vykřikl vítězoslavně Buggs a ukázal prstem na skupinu hlodavců. „Já jsem to předvídal! Já říkal, že k tomu dojde!“
Šedé stíny využily situace a vrhly se na kolony ustupujícího hmyzu. Potkani usoudili, že termiti budou snazším soustem, než zásoby ukryté v pevnosti. Nemilosrdně drtili hmyz po desítkách ve zbytnělých čelistech ve snaze zahnat mučivý hlad. Černé šiky se pod nečekaným náporem rozpadly na mnoho izolovaných ostrůvků a v nerovném zápase se postavili novému nepříteli.
„Ano, tohle mému týmu zkomplikuje život,“ souhlasil Antal. Zachmuřeně pozoroval, jak se potyčka vyvíjí. Jeho tým se rychle zmobilizoval k obraně. Kolony termitů vyrážely do protiútoků a snažily se využít kyseliny, jenže hbití potkani jejím výtryskům snadno unikali. Kdykoliv je šiky černých tělíček už už obklíčily, hlodavci snadno unikli ke svým druhům. Potom se vraceli tam, kde se nabízela lepší šance k útoku.
„Je mi líto, ale soudím, že tahle potyčka bude pro potkany snadnou záležitostí,” ozval se major Roden. V rozporu se slovy však jeho tvář žádnou lítost neodrážela.
Termitích ztráty rychle rostly, ale nakonec se roztříštěné skupiny dokázaly spojit do jedné armády a klín těl spořádaně ustupoval k hnízdu. V koutě místnosti už čekaly řady čerstvých bojovníků, aby přispěchaly zdecimovaným druhům na pomoc. V okamžiku, kdy se armády slily, se fronta stabilizovala ve tvaru čtvrtkruhu se zápolím hemžícím se nespočetnou masou černých tělíček.
Rodenův výraz ochladl. Potkani nyní platili za každé sousto palčivými šlehy kyselinových zásahů. Většina z nich si včas uvědomila změnu situace a stáhla se dál od předních linií. Jen několik polo-slepých jedinců, kteří doplatili na pobyt v radiačním poli, se nechalo zlákat k výpadu. Než si uvědomili co se děje, husté šiky jim odřízly ústupovou cestu. Hrozny malých těl je potáhly vrstvou jako živé koberce, a pak už nebylo kam utéci.
Tváře přihlížejících výzkumníků týmu Potkan se stáhly do bolestivých grimas. Vojáci otřeseně sledovali marný zápas svých svěřenců rozežíraných kyselinou a za živa porcovaných masivními kusadly hmyzu. Kvílení mučených hlodavců nebralo konce.
„Musíme se na tohle dívat?“ zaprotestoval Yergen. „Neexistuje nějaký způsob, jak zkrátit jejich utrpení?“
Meyer pokrčil rameny. „Takovou možnost mám, ale nemohu zasahovat do průběhu bitvy. To by znehodnotilo parametry celého experimentu. Pro mě je výsledek testu primární.“
Yergen si rychlým tempem prstů ukládal poznámky do diáře, ale v pištění nedokázal soustředit myšlenky. Rozladěně zasunul pouzdro do kapsy.
Když potkani konečně zdechli, začali je termiti po kouscích odnášet do hnízda ke královně. Bitva skončila remízou. Zbylí hlodavci stále lovili zatoulané termity a šmejdili po všech koutech bitevního pole, ale k přímému útoku na hnízdo se neodhodlali.
- - - - -
„V této chvíli to ještě mohl zastavit.” řekla Elva. „Nedrásá ti nervy, když víš, že celé havárii mohl snadno zabránit?”
„To bys od něj nemohla chtít,” ušklíbl se Dan. „Meyer byl rozhodnutý pokračovat v bitvě do posledního muže i transgena. Tomu se říká vojenský duch, poručíku. Kromě toho asi nemáš pravdu. I kdyby pokus zastavil, stejně by úniku nezabránil.”
Elva si ho podezíravě prohlédla: „Jak to víš? Máš nějakou novou teorii? Sem s ní!”
„Ne, nemám. Jen takové tušení, které nemůžu ho ničím doložit. Jedeme dál, snad mě něco trkne...”
- - - - -
V bitevní místnosti se zvedl šum tlumené konverzace. Na pláni před pevností se už pěkných pár minut nedělo vůbec nic. Mezi účastníky pokusu se pomalu šířila nuda. Na generálově teorii o hromadném nasazení týmů něco nehrálo. Někteří z vojáků začali ve volné chvíli na svých laptopech sepisovat výzkumné zprávy pro příští hlášení.
Vtom ze stropu spadlo něco stříbřitého..
„Šváb!“ zaječel Kele a polekaně setřásal z rukávů imaginární brouky. Yergen vystartoval od telestěny ke dveřím řídícího centra.
„Stůjte! Uklidněte se!“ rozkázal Meyer a ukázal na obrazovku. „To je jen optický klam. Aniž jsme si toho všimli, švábi vyrazili do dalšího útoku. Jsou právě v nejlepším.”
Yergen zveld hlavu vzhůru a společně s ostatními spatřil, že švábi ve spořádaném zástupu šplhají po kolmé stěně přímo ke stropu. Váhavě a trochu zahanbeně usedl zpět do své židle. Nikdo si ho však nevšímal. Všichni sledovali, jak švábové dosáhli stropu a vyrazili po klikatých čestičkách po plastové dálnici směrem k pevnosti. Vůbec jim nevadilo, že se promenádují hlavou dolů. Vysoko nad tvrzí se brouci shromáždili do skupin a všichni najednou se pouštěli stropu. Hrozny těl synchronně bombardovaly pevnost jako letecké pumy. V zorném úhlu kamer to s děsivým realismem vypadalo, že brouci místo na hradby dopadají přímo doprostřed konferenční místnosti.
„To je vítězství,“ zajásal Buggs, který konečně pochopil situaci. Přestal si rukama chránit hlavu a zvedl je v nadšeném gestu. „Náš tým dobyl pevnost!“
„Úkol zněl dobýt a zničit,“ připomněl mu Meyer. „Skladiště potravy jsou stále pod ochranou dělových věží. Jestli se chtějí nažrat, musejí je nejdřív umlčet.“
AI-5 tentokrát v hodnocení nebezpečí nezaváhala ani vteřinu. Lasery spustily palbu na osvědčené vlnové délce. Švábi běhali po hradbách a nádvořích jako zběsilí, pronásledovaní záblesky laserů. Sotva se jejich kusadla zahryzla do masivních plátů dělových věží, ozvaly se známé zvuky kaštanů na rozpálené plotně. Přísun posil nestačil pokrýt ztráty.
Mikrovlnné lasery pevnosti si rychle poradily s výsadkem na nádvoří, a pak začaly ostřelovat klikatou linii brouků na stropě. Ponuře znějící „puff!” dosvědčovalo, že ani vysoko nad podlahou nejsou švábi v bezpečí. Další a další brouci explodovali a zanechávali za sebou černé skvrny spáleniny na světlém plastu.
„Taková šance a je pryč!“ zanaříkal Buggs. „Měli jsme je naučit norovat.“ V týmu Šváb kolem stolu zaznělo souhlasné mručení. Výzkumníci zklamaně sledovali, jak zbytky jejich zdecimované armády prchají po stěnách zpět do svého rohu.
„Chrup!“
Situace se opět změnila. Sotva se švábi přiblížili k podlaze, potkani využili šanci a sráželi je ze stěny. Jejich ostré zuby si z krunýřem hmyzu poradily stejně hravě jako s kukuřičnými zrny. Tlapkami hbitě trhali krovky, a s chutí hodovali na měkkých vnitřnostech.
„Tohle se dalo čekat,“ konstatoval Buggs. „Problémy našeho týmu ještě nekončí.” Švábi dospěli ke stejnému závěru a jejich karavana se stočila zpět to vyšších pater.
Vysoko nad podlahou bojiště, mimo dosah potkanů a dostřel laserů, se trosky hmyzí armády seskupily do velikého kruhu. Brouci se vzájemně dotýkali tykadly, vyměňovali si v rychlém rytmu pozice a opět se shlukovali dohromady. Vypadalo to, jako by kolektivně diskutovali o situaci.
„Doufám, že na něco přijdou,“ zabručel Buggs pro sebe. „Já jsem v koncích.“
Trvalo to několik minut, než se skupina dala zase do pohybu.
„Jsem zvědavý, co mají v plánu,“ ozval se kapitán.
Brouci vyrazili směrem k termitímu sídlu. Na stěně přímo nad termitištěm se švábi zastavili a zformovali se do útočného klínu.
„Zkoušejí si vyšlápnout na slabšího,” povzdechl si Buggs. „To je dobrý nápad, ale špatná strategie. Tudy cesta do pevnosti nevede.“
Rezignovaně sledoval, jak jeho armáda postupuje vpřed ve vyrovnaných útočných formacích.
- - - - -
Termitiště žilo rutinním provozem. Černí bojovníci dosud udržovali sevřenou obranu kolem hnízda, ale bylo to spíš preventivní opatření, než kvůli výpadům potkanů. Zápolí už o žádném nebezpečí nevědělo. Dělníci prodlužovali chodby v podzemí a ochranná kopule nad termitištěm mohutněla. Dělníky, kteří pracovali na vrstvení hlíny, zasáhl útok jako první. Nedokázali soustředěnému náporu nepřátel vzdorovat.
Výpad mohutnějších brouků bez problémů prorazil chabou obranu a čelo útoku dorazilo až na vrchol termitiště. V ten okamžik celé ležení vybuchlo aktivitou. Královna v ohrožení! Šiky bojovníků se hnaly na místo útoku a vrhaly se do boje. Švábi zpočátku odolávali díky iridio-chitinovým pancířům, ale početní převaha termitů na bojišti rostla geometrickou řadou. Vlny černých tělíček je nakonec překryly jako hladina temné povodně. Mohutnější brouci se nyní dali rozeznat jen jako pohyblivé hrbolky pod živým kobercem.
Buggs si znepokojeně odkašlal.
Soustředěný nápor se rychle rozpadl v chaotické víření izolovaných jedinců, kteří se slepě prohrabávali závějí. Byl to zoufalý souboj.
Kapitán Buggs byl v pokušení pronést další stížnost, ale vývoj na bojišti ho zarazil. Řady termitích bojovníků náhle prořídly. Švábům přispěchal na pomoc nečekaný spojenec! Na opačné straně bojiště otevřeli potkani druhou frontu. Hlodavci využili slabé obrany a dosáhli skoky vrcholu termitiště. V oblacích prachu nastal mumraj tří armád. Potkani přeskakovali hrozny švábů obalené černými tělíčky a přes bolestivé kousance termitů se pokoušeli prohrabat do jejich hnízda. Situace byla velice nepřehledná a navíc prach a výpary kyseliny částečně zakrývaly kamerám výhled. Co však dým zastřít nedokázal bylo ostré praskání iridio-chitinových hmyzích exoskeletů a kvílení zraněných hlodavců. Někteří pozorovatelé v řídícím centru si zakryli dlaněmi uši.
Švábí armáda nabrala díky odlivu obránců druhý dech. Zdálo se, že brouci dobyli malé předpolí a úspěšně se prohrabávají krustou termitiště, která ještě nestačila ztvrdnout. Citlivý čich je vedl přímo ke královně.
Mohlo se jim to podařit, kdyby potkani udrželi útoku. Jenže jejich odhodlání vyprchalo v kritický okamžik.
„To snad není možné,” zaklel Buggs. “Potkani jsou k ničemu!” Vysloužil si přísný pohled generála Meyera. Ke smůle švábů potkani s těžkými ztrátami ustoupili zpět na pláň. Mnozí z nich se váleli v prachu ve snaze setřást své mučitele. Na výživný hmyz evidentně ztratili chuť.
Zhroucení druhé fronty rozhodlo. Uvolněné pluky termitů se přelily na opačnou stranu bojiště jako slapová vlna. Pod švábí armádou se zavlnila zem. Termiti byli najednou všude. Vyhrabávali se z hlíny a chrlili smrtonosnou kyselinu na slabě chráněné podbřišky brouků. Brouci se obraceli v prachu, jenže to nepomáhalo. Termiti se na ně vrhli a kusadly jako břit se začali bez milosti prožírat do jejich jejich nitra. Většina švábů se po několika minutách přestala hýbat a ztuhla s nožičkami v podivných pozicích.
Útok definitivně ztroskotal. Několik set zle pochroumaných brouků se zachránilo úprkem na strop. Termiti je kupodivu nepronásledovali. Spokojili se s tím, že uzavřeli kruhový kordón kolem hnízda. Hemžení se rychle vrátilo do normálu a dělníci začali s opravou podzemních chodeb termitiště. Další z nich odnášeli části těl zabitých nepřátel do nových skladovacích prostor. Nově zrození bojovníci budou potřebovat hodně potravy.
V řídícím centru nikdo nepromluvil. Prach na bojišti pomalu usedal, ale nečekaný masakr bylo těžké popsat slovy.
Nakonec se ozval plukovník Antal.
„Počítadlo říká, že přežilo pouze patnáct potkanů a dvě stě patnáct švábů. Pochybuji, že to stačí na dobytí pevnosti. Počty termití armády jsou také nízké, pouhých dvacet tisíc, ale všimněte si, že rychle rostou. Královna právě začala rodit nové vojáky. Mají teď zásoby čerstvé potravy a brzo dorostou do bojové velikosti. Troufám si tvrdit, že o vítězi je rozhodnuto. Je jen otázkou času, kdy náš tým získá rozhodující převahu a vypořádá se se zbytkem nepřátel i s pevností. Další útok termití armády už nic nemůže zastavit.“
Generál neutrálně pokýval hlavou a porovnával údaje na monitoru svého počítače.
„Možná máte pravdu,” řekl se zdviženým obočím, „ale nepředbíhejte. Myslím, že existují ještě další scénáře vývoje situace.”
Generál zapnul manuální ovládání kamer a nasměroval je do protilehlých rohů. „Vidíte? Švábi a potkani dospěli k podobnému závěru jako vy, plukovníku. Pochopili, že prohráli a jejich kati si pro ně brzo dojdou. Proto nechtějí na svůj konec jen pasivně čekat. Řekl bych, že se rozhodli k akci.“
Detailní záběr kamer odhalil nečekaný obraz. Hlodavci i brouci se nezávisle na sobě pustili do souboje s plastovými stěnami bojové místnosti. Světlé piliny dopadaly na podlahu jako čerstvý příděl sněhu.
V tom okamžiku se na stropě konferenční místnosti rozblikaly světelné majáčky. Na telestěně se rozhořela rudá písmena: VNITŘNÍ okruh narušen!
„Sleduj Meyera! Na to, že se mu test drolí pod rukama je zatraceně klidný,” řekla Elva znechuceně.
„Možná si myslel, že má všechno pod kontrolou. Podle toho, co říkal Buggs, bylo celé oddělení dokonale uzavřený systém. Četl jsem technické záznamy. Celou bitevní místnost mohli sterilizovat během dvou vteřin. Únik byl prakticky nemožný. I kdyby se něco stalo a hermetičnost okruhu byla narušená, zbývaly další dva okruhy. Poslední pojistka spočívala v genovém kódu, všichni transgeni potřebují pro život doping. Atmosféra v bitevní místnosti byla sycená speciálními preparáty, bez kterých jejich látková přeměna nefungovala. Na normálním vzduchu by uhynuli během patnácti minut.”
Elva potřásla hlavou: „Tak mi tedy vysvětli, co se stalo?”
Dan pokrčil rameny. „To nevím, ale myslím, že Yergenova reakce je nejzajímavější. Dívej!”
- - - - -
„Vzpomeňte si, že jsem proti vašemu nezodpovědnému experimentu protestoval!“ vyskočil bledý Yergen od stolu. Jeho oči pomrkávaly synchronně s pulsem varovného rudého nápisu. „Já jsem říkal, abyste to zastavil včas! Nechápu, že tohle nebezpečí nikdo nepředvídal!“
Generál Meyer zvedl dlaň v uklidňujícím gestu: „Samozřejmě jsme to předvídali. Bitevní místnost je zabezpečená komplexními pojistkami. Je to nedobytná pevnost. K úniku transgenů nedojde, na to vsadím svou kariéru.“
Senátor se nervózně ušklíbl. „Vaše kariéra mě nezajímá. Po tomhle fiasku jste stejně skončil. O to se postarám!“ Ukázal rukou na šváby visící v hroznech u stropu, kteří vytrvale žvýkali plastové obložení. „Říkám vám, abyste pokus ukončil, než se dostanou ven! Sám víte, co dokážou! Okamžitě spusťte sterilizační program!”
„Na to je času dost,“ řekl Meyer mrazivě. „Stejně tak jako na hysterii. Bezpečnostní opatření jsou adekvátní situaci. Havarijní týmy jsou plně kompetentní a připravené k akci.”
Yergen udeřil pěstí do desky stolu.
„Řeči o kompetenci si nechte pro vyšetřující komisi. Vaše průpovídky o nedobytné pevnosti jsou pouhý blábol. Každá pevnost se dá dobýt. Vaši svěřenci vám to za pár okamžiků potvrdí!
Když se Yergen nedočkal žádané reakce, postavil se vstříc kamerám a zvolal: „Centrálo! Na moji odpovědnost okamžitě pokus zastavte!“
Důstojnice z týmu Mikrob sedící naproti přes stůl k němu obdivně vzhlédla.
„Tak dost!” zaburácel Meyer. „Tady velím já! Vy jste tu pouhý pozorovatel. Tenhle test bude pokračovat!“
Senátor se prudce otočil. „Vy jste blázen! Jestli chcete pokoušet štěstí, tak beze mě. Na tomhle šílenství se už nechci podílet.” Odstrčil židli, popadl aktovku a bez ohlédnutí vyšel z místnosti.
Jeho dva společníci se rozhlédli kolem, vyměnili si několik tlumených slov a váhavě svého nadřízeného následovali.
- - - - -
„Co se ti na jeho chování zdá divného?” pokrčila rameny Elva. „Přiznám se, že bych taky zpanikařila. Asi bych reagovala podobně jako on.”
„Taky jsem si to až do téhle chvíle myslel. Vzpomeň si však na Yergenova slova! Požadoval, aby spustili sterilizační program! Když si prolistuješ podklady k zbraňové zkoušce, najdeš první zmínku o sterilizaci až na straně devadesát pět. Tohle opatření bylo myšleno jako poslední z bezpečnostních pojistek a mělo přijít na řadu, až když všechny ostatní selhaly.”
„Yergen si ty materiály prostudoval před testem… To je logické.”
„Právě! To byla samozřejmě jeho povinnost jako šéfa komise. Potom však musel znát všechny podrobnosti testu, trik s luminiscencí, i bezpečnostní předpisy. Proč tedy propadal hysterii, když věděl, že akutní nebezpečí nehrozí? Skoro mi připadá, že zpanikařil při první vhodné příležitosti.”
„Nepřeháněj. I nám to trvalo pár týdnů, než jsme se vpravili do vědeckého žargonu. Třeba ty propozice nepochopil…” zakroutila Elva hlavou.
„Yergen není hlupák a pasáž o bezpečnosti byla psaná laickým jazykem. Navíc byl šéfem komise pro vědecký rozvoj a energetiku. Ne, něco mi tu nehraje! Víš co, pusť tam následující scénu…”
- - - - -
Generál se usadil zpět ke stolu a přitiskl si pravou dlaň na krk. Jeho rty zůstaly téměř nehybné, ale ohryzek začal poskakovat. Dodatečně přidaná zvuková stopa zachycovala obsah subvokální komunikace:
„Centrálo, jaký je vývoj situace?“
„Všechno je pod kontrolou. Nebezpečí úniku je nulové. Mimochodem, senátoři se domáhají propuštění z budovy.“
„Vím. Yergen bude udělat problémy. Myslím, že by mu prospěl nenápadný dohled. Můžete to zařídit?”
„Navrhujete, abych na něj nasadil sledovačku? Na senátora? Legálně to neprojde.“
„Jestli potřebujete důvod, tak na něj hoďte, že má poměr s jednou výzkumnicí z týmu Mikrob. To je střet zájmů a porušení směrnic. To měl jako předseda komise přiznat předem. Až ho proclíte, můžete je všechny pustit.“
„Provedu!“
- - - - -
Dan vyskočil ze židle a prošel se po kanceláři. Jeho obličej získal výraz náměsíčníka, který se uprostřed noci probudil ha hřebeni střechy.
„Do hajzlu, to je ono! To jsem přehlídl!”
Elva zahnala zívnutí a pookřála. Znala Dana dost dobře, aby odhadla, že šéf se možná dočká vyřešení případu i v šibeniční lhůtě.
„Co jako?”
Dan se vrhl k počítači a jeho prsty nervózně běhaly klávesnici.
„Co jako?” vyštěkla netrpělivě.
Dan vytrhl stránku z tiskárny. „Možná by sis s ní měla promluvit. Myslel jsem, že je to záminka, ale co když spolu opravdu něco měli?” Podal ji fotografii mladé ženy v uniformě.
Elva chvíli lovila v hlavě osoby a obsazení případu. „Poručík Cardová. Tým Mikrob. Takže další podezřelá?”
Dan zmuchlal stohy plastových stránek z tiskárny v náručí. „Nechám tě tu chvíli o samotě. Můžeš mi stáhnout jednací program výborů senátu v den zbraňového testu?”
Elva odchlípla roh stránky v jeho dlani. „Jo, ale k čemu to potřebuješ tohle? Veškerý fyzický materiál ze senátu šel do likvidace už před měsícem.”
„Doufám, že to nestihli. Sterilizační centrum je pořád zahlcené. To je moje šance.”
„Ach jo,” povzdechla si Elva. „Začínám tušit, kam míříš. Řekneš mi aspoň, jak mu to chceš dokázat?”
„Až dostanu ty věci,” usmál se nervózně. „Nic však nezaručuju. Je to dost komplikovaná teorie.” Dan vyrazil ze dveří a ztratil se v temné chodbě. Elva ho sledovala závistivým pohledem. Její kolega v tuto chvíli pochopil víc, než ona. Byl to pokořující pocit, ale spolkla ho. Ve ztichlé kanceláři zalité světlem ultrafialových zářičů jí sebelítost stejně nebyla k ničemu. Přesedla si na jiné křeslo a pustila druhou sérii UV lamp. Potom teprve začala volit telefonní čísla ze spisu.
- - - - -
Když se Dan za půl hodiny vrátil s balíkem pod paží, našel Elvu s hlavou v dlaních.
Zvedla hlavu a setkala se s jeho tázavým pohledem. „Měl jsi pravdu,” přikývla. Yergenův právník to popírá a ta holka taky. Musela jsem zatlačit na Buggse. Potvrdil mi, že Yergen měl s Cardovou poměr už nějakou dobu. Bylo to veřejné tajemství.”
„Tak generál nestřílel od boku. Máme nějaké důkazy?”
„Našla jsem holodisky bezpečnostních kamer z několika Yergenových návštěv v centru. Ve výtahu a v podzemním parkovišti se s poručicí chovali důvěrněji než je zdrávo. Ta holka je dost naivní. Měla vědět, že všechny prostory centra jsou sledované dvacet čtyři hodin denně. A senátor podcenil fakt, že záznamy z budovy na stupni čtyři bezpečnostního režimu se se skartují až po pětadvaceti letech. A co ty?“ pokynula bradou k balíčku v červeném plastovém obalu v jeho podpaží. „Našel jsi, co jsi hledal?”
„V archívu měli zavřeno ale probudil jsem techniky. Tvrdili mi, že to do hodiny najdou. A než ti ukážu co jsem ještě našel, pojďme se podívat na konec testu.”
- - - - -
„Situace je pod kontrolou,“ uklidnil Meyer své podřízené, když zakončil subvokální rozhovor. „Izolační plášť není porušený. Pokus bude pokračovat.“
Nikdo z výzkumníků na sobě nedal znát žádnou reakci.
Generál se obrátil ke Coleovi.
„Majore, proč váš tým dosud nezasáhl do boje? Můžete mi objasnit vaši strategii?“
„Jistě. Nejprve vás však musím opravit. Útok našeho týmu už začal, jenže ho dosud nevidíme. Je to tím, že jsme na rozdíl od ostatních vědeckých týmů jako subjekt zvolili zástupce mikrosvěta. Naše strategie vychází z předpokladu, že pouze rychle mutující organismy se dokážou úspěšně přizpůsobit proměnlivým podmínkám boje. Rychlá mutace je vlastní právě mikrobům. Jsou zranitelní, ale je skoro nemožné je dokonale zničit. Když projdou katastrofickou selekcí, nová populace je vždycky trochu odolnější než ta předchozí.“
Cole otevřel své poznámky.
„Protože zadání počítalo s nasazením organismů proti obrněným objektům, použili jsme kmeny důlních bakterií. Ty dokážou extrahovat kovy z hornin, což využívali už staří Římané k těžbě mědi. Zvolili jsme příbuzný druh a modifikovali reverzní transkriptázu tak, aby při přepisu genetické informace generovala optimální počet mutací v každém cyklu dělení. Pokud budou mít mikrobi dostatek potravy a iontů železa, budou nekontrolovatelně růst a do dvou hodin zaplaví bitevní místnost. Každá jejich generace bude mít pochopitelně nepatrně odlišné vlastnosti a ostatní záleží na přirozeném výběru. Jediné co přestavovalo problém bylo dopravit mikroorganismy k pevnosti.“
Major Cole se natáhl pro dálkové ovládání a přepnul režim zobrazení. „Podívejte se sem,“ ukázal na zeleně světélkující oblast na tušově černé telestěně. „Bakterie už vyplnily nástupní prostor tenkou vrstvou biomasy. Rychlost růstu je zatím limitovaná nedostatkem kovových iontů a potravy, ale to se brzo změní. Společné nasazení bylo možná nevýhodné pro ostatní týmy, ale mému týmu rozhodně prospělo. Při předchozích testech jsme spoléhali na proudění větru, proto byl postup bakterií pomalý. Naproti tomu dnes se kolonie rozšířily už do všech míst bojiště. Vidíte tuhle skupinu švábů?“ Cole přiblížil záběr jedné z kamer. Masívní brouci pobíhali přímo před objektivem. „Všimněte si drobných zelených skvrn na jejich zádech. To jsou kolonie. A teď se podívejte na pláň před pevností. Ano, zde! I tady vidíte skvrny v místech, kde bakterie hodují na zbytcích krys. Mikrobi prostě využili ostatních subjektů ke zrychlenému přesunu. Hmm... co je však tohle?!”
Cole vzrušeně ukázal na obrazovku.
„Podívejte! Už se dostali až k hradbám!“
V bílém světle vypadala kolonie bující u paty pevnosti jako nenápadný a téměř nepostřehnutelný povlak. Trvalo však jen několik minut, než jejich masa zbytněla. Bakterie se začaly zřetelně sunout vzhůru po kovovém povrchu hradeb.
„To ještě nic není,“ rozzářil se Cole. „Teprve v nadbytku potravy, vody a železných iontů se ukáže jejich potenciál! Máme se na co těšit!“
Když se povlak přelil přes hradby na první nádvoří, AI-5 zaznamenala pohyb. I poté však pevnost několik chvil váhala. Senzory dělových věží monitorovaly situaci. AI-5 se ujišťovala, jestli je to útok, na který je nutné reagovat.
Po další pauze plamenomety vypálily krátkou dávku hořlaviny. Trvalo to jen vteřiny, a pak se sloupy ohně rozptýlily. Po bakteriích zůstaly jen ošklivé prohlubně v pancíři a šupiny kovu rozptýlené kolem.
„Na sterilizaci hladkého povrchu by to snad stačilo,“ řekl Cole, „ale ve švech plátů a v půdě určitě nějaké bakterie přežily. Uvidíme…“
Trvalo to celé minuty, ale pak se zárodky kolonií objevily znovu. Tentokrát však vypadaly jinak. Povrch bakterií vylučoval lesklý sliz. Bylo ho tolik, že kolonie pokryl vysokou vrstvou. Pevnost znovu natočila hlavně a zahájila palbu. Hučení plamenometů znělo hrozivě, ale když po chvíli plameny odumřely, kolonie vypadaly stejně jako předtím. Dokonce se zdály být větší.
„Povlak je chrání před přímým účinkem plamenů. Gely obsahují hlavně vodou a její odpařování sráží teplotu na únosnou míru. I kdyby kapalina začala vařit, neznamená to, že bakterie nezbytně zahynou. Některé mikroorganismy dokážou přežít i ve vroucích gejzírech. Nová generace bakterií se zřejmě už dokázala adaptovat,“ usoudil Cole. „Jsem zvědavý, s čím přijde AI-5 příště.“
Jeho optimistický odhad byl oprávněný. Mikroby měly nyní přístup ke všem důležitým prvkům života: vodě, živinám i kovům. Za několik okamžiků připomínalo živelné bujení na nádvoří pevnosti pohádkový příběh Hrnečku vař.
AI-5 zareagovala na růst biomasy kombinovaným útokem laserových děl a plamenometů. Palba se soustředila na místo, kde bakterie pokývaly stěnu souvislým povlakem. Sliz se škvařil a prskal, kolonie uhelnatěly a nakonec se objevil holý podklad kovu. Už nebyl lesklý a hladký, jako předtím. V hradbách zely hluboké dutiny nálevkovitého tvaru. Uvnitř nich se stále chvěla živá hmota pokrytá lesklým slizem. Když AI-5 přenesla palbu do dalšího čtverce, z nálevek vyhřezla opaleskující biomasa a čerstvé kolonie znovu dobyly ztracené území. Jejich dílo teprve začínalo.
Po půl hodině urputného boje se u paty pevnosti zajiskřilo a jedna ze čtyř dělových věží zmlkla. „Bakterie dokázaly proniknout pod pancíř k elektroinstalací,“ tipoval Cole. „Teď už to nebude dlouho trvat.“
Na nádvoří pevnosti se vlnilo jezero slizu. Zbylé věže pokračovaly v palbě, ale kontrolovat bakteriální růst už nestačily. Sliz se brzo začal přelévat přes hradby s stékal na bitevní pole. Potom se obraz kamer rozmlžil. V rychlém sledu pokryl jejich optiku bílý povlak.
„To je elementární železo. Bakterie spotřebují uhlík z oceli na stavbu svých těl a čistý kov vylučují.“ vysvětlil Cole. „Počítám, že v exponenciální fázi růstu vyplní místnost během pár desítek minut. Zastaví se, až když jim dojde potrava.“
Všechny telestěny nyní osleply. Indikátory v rozích ukazovaly jak počty živých potkanů, termitů a švábů rychle klesají. Ačkoliv nemohli sledovat, co se v místnosti děje, každý si to dokázal domyslet. Čísla udávající počty bojovníků konkurenčních týmů spadly na nulu.
„To bylo více než přesvědčivé!“ pokýval generál Meyer hlavou. „Kapitáne Cole, děkuji vám za výklad a blahopřeji k výtečnému výkonu. Vítězství patří vašemu týmu plným právem. Jsem si jistý, že s dodatečným financováním nás všechny čeká skvělá budoucnost...“
V místnosti vypukla vřava hlasů a potřásání rukou. Cole přijímal gratulace ostatních vedoucí týmů a generál Meyer mu blahosklonně plácal po ramenou: „Váš přístup je skutečně perspektivní. Musíme si promluvit o dalších…”
U stropu se rozblikal poplašný majáček a generál nestačil dokončit větu. Překryl si rukou ucho a ve všeobecném hluku naslouchal implantovanému reproduktoru. Úsměv z jeho tváře zmizel.
„Mikrobiologický tým do ochranných obleků. Tohle není cvičný poplach! Vyhlašuji mimořádnou událost prvního stupně!“
- - - - -
„Bohužel, tady video končí. Záznamy ze senátu jsou také zničené, protože bakterie rozleptaly kamery i záznamová média,” konstatovala Elva.
„Tím pádem jsme v koncích. Je prakticky nemožné zdokumentovat, jak se ty brebery do senátu vlastně dostaly,” přikývl Dan. „Od začátku se zdálo logické, že k úniku došlo ještě v přítomnosti senátorů, a ti potom nevědomky přenesli životaschopné bakterie z výzkumného centra do svých kanceláří. Jenže není jasné, proč se tak bouřlivě projevily až po několika hodinách, když měly teoreticky zahynout do patnácti minut? Proč se nezačaly množit v limuzíně už cestou do senátu?”
„Molekulární biologové tvrdí, že pouze v knihovně s velkou zásobou papíru se mohly pořádně rozjet. Celulózový papír jim chutnal, je to vlastně polymer cukru. Navíc prý byly některé historické tisky psané inkoustem, který se strukturně podobá dopingovým látkám. Proto některé kolonie dokázaly přežít a exponenciálně se množit.”
„Jasně, to vím. Ze senátní knihovny nezůstala ani stránka. Jenže moje námitka je pořád platí. Jak dokázaly bakterie přežít na oděvech senátorů po dobu dvou hodin, než se dostaly do budovy? V tu dobu měly být dávno v mikrobiálním nebi!” Taky mi není jasné, proč se namnožily v knihovně, ale ne nikde jinde. Vždyť potenciální zásoby potravy byly v senátní restauraci, tiskovém středisku, nebo třeba ve skladu toaletního papíru?”
„Třeba se šířily klimatizací a našly nejlepší podmínky se právě ve starých spisech?”
Dan zamával Elvě před obličejem stránkou z tiskárny. „Možná. A nebo to taky bylo úplně jinak. Co když ti řeknu, že jsem našel na síti záznam, podle kterého měl Yergen na programu dne zasedání vědeckého výboru. Ten se sešel v klubovně nedaleko knihovny.”
„Cože?” zarazila se. „Měl schůzi naplánovanou na den zbraňové zkoušky? Ten výbor přece sám vedl! To znamená, že kdyby neodešel před koncem testu, nemohl to stihnout. Ty myslíš…,” zarazila se, „…že to nebyla náhoda?” Chvíli přemýšlela: „Ty si vážně myslíš, že se ho Meyer chtěl zbavit, a tak mu pomocí té holky podstrčil časovanou kapsli s bakteriemi? Vražda zmutovanými bakteriemi, to zní trochu divoce!”
Dan zaklonil hlavu a rozesmál se. Kuckal se přerývaně celou minutu, a pak si setčel z tváří slzy. „Ne, milý Watsone. Opravdu si nemyslím, že by Meyer byl profesor Moriarty. V jednom máš však pravdu, jeho milenka mu ty bakterie skutečně dala. Protože jí o to sám požádal!”
Elva zívla do dlaně. „Promiň, už je fakt pozdě a mě to nemyslí. No dobrá, tak tedy hypotéza číslo dvě: Yergen je vášnivým odpůrcem genetických pokusů. Přes své významné postavení šéfa komise nedokáže zastavit transgenní projekt, a tak se pokusí o radikální akci. Díky milence měl k dispozici bakterie, které možná sežerou hromadu papíru nedozírné historické ceny, ale jinak jsou vlastně neškodné a po čtvrt hodině uhynou. Když odcházel z testu, mikroorganismy ještě do boje nezasáhly, a tak pořádně netušil, jak děsivou zbraň má v rukou. Jeden kontrolovaný únik v budově senátu by změnil politické rozložení sil. Potom by už nebylo těžké prosadit názor, že transgenní výzkum je nebezpečný a je třeba ho zastavit. Zvlášť když budou jeho kolegové senátoři ječet, že byly v sázce jejich životy a stabilita parlamentního systému. To sedí,“ pokývala Elva hlavou. „Meyerovi by pěkně vytřel zrak. To, že bakterie do budovy dopravil záměrně, mu nikdo nemůže dokázat. Tím myslím ani my! Měl to dobře vymyšlené!”
„Chvályhodný čin fanatického bojovníka proti zneužití genetiky,” ušklíbl se Dan. „To zní vznešeně. I kdyby ho při tom chytili, stejně by tím vlastně jen dokázal, že má pravdu. Že se úniku nikdy nedá stoprocentně předejít.”
„Má to jednu vadu Holmesi,“ zakroutila hlavou Elva. „Když tuhle divočinu naservíruju šéfovi, nebude nadšený. Očekává důkazy, nejlépe hlavu na talíři, nebo tak něco.”
„Ještě počkej... Šéfa bych do toho ještě netahal. Já si totiž nemyslím, že by Yergen kráčel ve šlépějích Dona Quijota a Al Gora. Možná měl jinou motivaci. Podívej se na tohle!”
Dan podal Elvě výtisk. Přelétla řádky unavenýma očima. „Statistika hlasování obranného výboru?“ podivila se. „Co s tím?“
„Vzpomínáš si, co řekl Meyer při prvním výslechu? Že jeho vztahy s Yergenem byly korektní. Zpočátku byl s volbou šéfa komise spokojený. Teprve později začal obviňovat Yergena, že se snaží zdiskreditovat výzkum. A víš proč? Protože přesně tak to bylo! Sémantický rozbor senátorových projevů potvrzuje, že Yergen byl zpočátku skutečně zastáncem programu. Až měsíc po svém jmenování otočil na pětníku. Od té doby se jeho proslovy jen hemží negativním hodnocením, přestože nedostal žádné nové podklady, ani se neúčastnil žádného zbraňového testu.”
Elva studovala rozbor a zamračila se. „To je fakt zvláštní. Mohla bych namítnout, že každý má právo změnit názor, ale předpokládám, že mě teď omráčíš logicky konsistentní teorií.”
„Co když to bylo takhle: Yergen sedí mimo jiných i v energetickém výboru a v představenstvu několika významných těžařských firem. Podle výročních zpráv ty firmy nedávno vyvinuly technologii hlubinných vrtů s chemickou extrakcí kovových rud. Je to opravdová bomba, co se týká účinnosti těžby. Yergen jim pomáhal protlačit novou legislativu. Jako senátor však nemůže od firem pobírat plat, to by bylo neetické. Na druhou stranu však může dostat úpisy akcií. To funguje tak, že členové představenstva mají právo přijmout akcie za pevnou hodnotu stanovenou dne úpisu, ale koupit a prodat mohou až po pěti letech. Když si firma povede dobře, cena akcií půjde nahoru a Yergen má šanci vydělat dost peněz. Když však akcie mají hodnotu nižší než stanovená nákupní cena na úpisu, tak se práva na koupi prostě vzdá a netratí žádné peníze. A teď pozor! Dejme tomu, že Yergen jednoho dne zjistil, že existuje pokročilý projekt transgenních bakterií, které se dají potenciálně použít k ještě dokonalejší extrakci kovů. Jako zkušený politik ví, že i tajné armádní projekty si relativně rychle najdou cestu k civilnímu využití. Jestli se zprávy o transgenních bakteriích objeví v odborném tisku, chemická extrakce okamžitě zastará a ceny akcií půjdou dolů. A může dát sbohem svým milionům v potenciálních opcích…” Nadšení z Danových vyvěralo jako jasné světlo.
„Můžeš něco z toho dokázat, Prométee? Senátor je vážená a bezúhonná osoba. Jeho právníci si s chutí smlsnou na našich játrech.”
Neklidně si poposedl. „První půlku jo,“ řekl a vyjmul svazek dokumentů z červeného obalu. „Senátoři podávají daňové přiznání, kde musí úpisy akcií uvést, ale originály se zakládají v senátní knihovně. Takže jsou sežvýkané bakteriemi. Neštěstí jsem dostal potvrzení o úpisech ze tří těžebních společností. Není to jejich povinnost, ale dali mi to. Tady máš seznam.”
Elva prolistovala prvních pár stránek a tiše hvízdla. „To je balík. I kdyby šly akcie nahoru jen dvacet procent, dělá to milión. Jenže s tímhle pořád ještě za šéfem nemůžeme. Jestli nemáš něco v záloze, požene nás obuškem.”
Od dveří se ozvalo cinknutí pneumatické pošty. Dan se podrbal za uchem. „Mám jen slabou naději.” Vytáhl z trubky srolovaný balíček zapečený do plastového pouzdra. Šedá tkanina byla doprovázená jednou stránkou textu. Dan se zaklonil v křesle. Elva sledovala, jak jeho oči běhají po řádcích a na jeho tváři postupně narůstá úsměv.
„Kluci z archívu splnili slib,“ přikývl. „Tohle je Yergenův oblek, který měl na sobě v den zkoušky. Když evakuovali všechny nešťastníky ze senátu, nejdřív je svlékli do naha a pořádně odmořili. Všechny věci z budovy měly shořet při třech tisících stupních, ale spalovna nestíhala. Zatím je sterilizovali plynem a uskladnili. Drž mi palce!”
Elva sledovala, jak Dan vytáhl z kapsy přístroj velikosti mobilního telefonu a rozvinul spirálu. „Půjčil jsem si z přízemí čichač štěnic.”
„O čem to prosím tě mluvíš?”
„Vzpomínáš si, jak se Meyer bavil s centrálou poté, co senátoři opustili pokus? Požádal je, aby na Yergena nasadili sledovačku. Zjistil jsem si, že to už nestačili zorganizovat. Jenže když jsem dnes znovu slyšel, jak jim doslovně řekl, až ho proclíte, můžete je všechny pustit, tak mi to došlo!
Přístroj zablikal červenou diodou a Dan vyjmul z pod límce tenký plíšek s připojeným optickým vláknem. „Vyznáš se v tom trochu?”
Elva si štěnici prohlédla z obou stran. „Pasivní model XK25. Nevysílá data, ale zaznamenává je. Baterie stačí na pár hodin, stejně jako kapacita paměti. Bylo to krátkodobé řešení, než stačili dát dohromady sledovací tým.”
„Dokážeš to přečíst?”
Elvě se zachvěla ruka: „Myslím, že jo. Je to standartní vysokorychlostní karta s průběžnou kompresí dat. Trochu lepší paměť do foťáku.”
„Tak se do toho, poručíku. Osud vyšetřování, ne-li světa je ve tvých rukou.” Dan měl na tváři úsměv, ale Elva věděla, že příliš nepřehání.
- - - - -
Záznam byl roztřesený a zkreslený rybím okem objektivu optického vlákna. Yergenovy ruce s prsteny však byly nezaměnitelné, stejně jako jeho hlas. Když vstoupil do budovy senátu, zamířil přímo do knihovny. Pozdravil mávnutím paže několik známých, a pak se skryl mezi regály. Kvalita obrazu se zhoršila nedostatkem světla. I přes silné zrnění však bylo vidět, jak senátor vyjmul z vakuového balení skleněnou kapsli a položil jí na polici pod automatický podavač svazků. Pak poodstoupil na druhý konec místnosti a dálkovým ovládáním přístroj spustil. Kovové lyžiny dosedly na polici. I přes desetimetrovou vzdálenost mohla Elva přísahat, že zaslechla tříštění skla. Senátor okamžitě opustil místnost. Během následujících dvou minut došla štěnici baterie.
- - - - -
Seděli s Danem v kanceláři několik minut a mlčeli.
„Myslím, že toho mám pro dnešek dost,” řekl. „Natáhnu se na kanapi v konferenční místnosti. Nemá cenu, abych se trmácel domů.” Jeho hlas zněl sklesle, jakoby neměl radost z úspěšného vyřešení případu.
Elva naslouchala jeho klidnému dechu ve spánku, ale její únava někam zmizela. Sepsala stručné hlášení a zkopírovala data ze štěnice. Nemohla se přimět, aby zůstala ve své kanceláři. Jako by tam v přítomnosti důkazů zločinu nemohla dýchat. Sbalila si věci a vykročila do noci.
K bungalovům na okraji základny, které Dan nadneseně nazval domov, měla jen pár kroků. Přesto držela dlaň na keramické pažbě zbraně. Přes plastové žiletkové dráty sem občas pronikali zoufalci z venku. Zastavila se a nadechla se chladného vzduchu. Rezavé potůčky rozkládajících se kolejí jí tekly pod nohama. Z pouličních lamp za plotem svítila každá pátá.
Nedobytná pevnost, pomyslela si a pocítila na kořeni jazyka příchuť zvratek. Mohlo by to být směšné, kdyby neznala následky. Rychle mutující transgenní bakterie sice zahynuly, ale předtím si dokázaly vyměnit řadu genů s ostatními mikroorganismy. I ta nejobyčejnější Escherichia Coli nyní prováděla s ocelí pravé divy. Kdesi v dálce se s podivným skřípěním zhroutil další dům. Centrum vysokopodlažních budov na obzoru bylo černé, bez jediného osvětleného okna.
Výzkumníci udělali značný pokrok ve zkrocení mikrobů, ale dokud poběží koroze tisícinásobnou rychlostí, prostředky na výzkum budou omezené. V tomto novém světě bylo těžké zachovat i pouhé zdání civilizace.
Sevřelo se jí hrdlo. Myslela si, že vyřešení případu jí přinese úlevu. Jenže se vlastně cítila hůř. Dokázala by pochopit průmyslovou havárii. Dokázala by přijmout i Meyerovu zaslepenost. Yergenovo chování jí však otřáslo víc, než brutalita posledních měsíců.
Přerývaně se nadechla chladného vzduchu.
Bylo to hořké poznání. Banální lidské chamtivosti nedokáže odolat ani nedobytná pevnost.
