Zábor

“Tak si to spočítej,” ukazoval Ted na prstech. “Zásoby na čtyři týdny, oblečení, rejžovací pánve, nářadí, detektor kovů… Dostat takovej náklad do Palmeru nebude jednoduchý. Že seš to ty, dám ti slevu, ale z něčeho žít musím. Čtyři týdny ušlého výdělku mi pár nugetů nenahradí.”

 Petr se poškrábal ve vlasech a zkoumavě pohlédnul na svého parťáka.

“Palmer je dobrý místo, ale ve špičce sezóny trochu rušný. Turisti se tam při rejžování skoro mlátěj lopatama. Já mám lepší nápad. Co bys řekl Hubbardovu ledovci?”

Ted zvrátil oči ke stropu. „Já to tušil! Celý rok učíš na univerzitě matematiku a v létě tě to popadne! Zase jsi přišel na to, jak najít na Aljašce zapomenuté zlato!”

Petr se zamračil. “Simulace proběhly bezchybně. Je to tutovka.”

 “Tvoje tutovky jsme zkoušeli před pěti lety a skončili deset táců v mínusu. Tři roky později jsi přísahal na Nome a málem ses utopil pod vodopádem. Loni jsme podnikli výlet na Klondike a odvedla nás kanadská jízdní policie. Jo, a v Denali ti omrzla prdel. Něco mi říká, že tvoje tutovky nejsou vždycky stoprocentní!”

 “Některé hypotézy vyvrátí praxe,” zamračil se Petr, “ale tentorát to vyjde. Použil jsem teorii chaosu.”

Ted se nadechl k odpovědi, ale svou poznámku spolkl. Petrovy oči svítily v šeru aljašského baru jako zorničky vlka.

„Podívej,” nasadil smířlivý tón. Před týdnem jsem s jedním klientem našel slušnej flek sto mil od Juneau. Vyrejžovali jsme nuggety za dva tisíce. Vsadím se, že kousek dál po proudu ještě nějakou kapsu najdeme. Já chápu, že na Google Earth vypadá Hubbardovo pole lákavě. Jenže, zkusils někdy přežít čtyři týdny mezi prasklinami tajícího ledovce?“

„V tom je právě ten fór!“ skočil mu Petr do řeči a vylovil z batohu laptop. “Tyhle satelitní snímky jsou jen pár týdnů staré. Vidíš tady nějaký ledovec? Jasně, že ne! Globální oteplování pokračuje rychleji než nám tvrdí média. Na hřebenech leží sníh, ale na východ od Mt. Logan zůstalo jen pár ledových jazyků. Během deseti let odtály stovky čtverečních mil ledovce a nikdo si toho ani nevšiml. Pustina je všem  ukradená. Podívej, tohle jsou snímky v infračerveném a mikrovlném spektru s rozlišením deset palců...“

„Deset palců! Doufám, že ses nenamočil do obchodu s ilegálníma satelitníma snímkama?” zeptal se Ted podezíravě. „Po aféře se supertajným lodním šroubem atomové ponorky na Virtual Earth to NSA dost hlídá.”

Petr rychle zakroutil hlavou.

„Mám kamaráda v ruské kosmické agentuře. To bys nevěřil, co se dá pořídit za deset tisíc dolarů, když víš, do které kapsy je strčit.”

Ted otevřel ústa v němém úžasu. „Takže jsi nejen porušil federální zákony, ale navíc ještě investoval svoje vlastní prachy?”

„Musel jsem!” odsekl Petr. „Jenom s takovým rozlišením se dá něco dělat. Potřeboval jsem modelovat fraktální kontury říček. Víš to, že ve zlaté horečce 1898 se napakovaly pouhé dvě tisícovky štastlivců? Většina z nich měla zábor, který měřil sotva pár set čtverečních metrů. Zlaté bonanzy byly neuvěřitelně lokalizované! Vyladil jsem algoritmus tak, aby charakterizoval lokality pravděpodobnostním indexem. Jenže můj fraktálový program funguje jenom když dokáže rozlišit detailní kontury řečišť. Když zohledníš fraktální dimenzi toku, geologické podloží, refraktivní index v různých vlnových délkách a…”

„Zadrž!” zvedl Ted ruce nad hlavu. „Ztratil jsi mě hned, jak jsi začal mluvit o fraktálech. Nechci podkopávat tvůj entuziazmus, ale je ti jasný, že nejsi první, kdo si prohlížel satelitní mapy v naději, že najde svůj zlatý potok?”

„Zastaralé satelitní mapy s mizerným rozlišením a pouze ve viditelné části spektra!” odsekl Petr nakvašeně.

„No dobrá,” řekl Ted, „možná máš pravdu. Vzal jsi však v úvahu, že tisíce geologů pročesaly každou čtvereční míli Aljašky? Průmyslová těžba se vyplatí, ale na rejžování jak za starejch časů zapomeň. Já už dvanáct let učím turisty vrtět pánví. Občas mám štěstí a najdu trochu zlatého písku, ale to mě neuživí. Kdybych věděl, kde na mě čeká moje miliónová kapsa, tak tam běžím a vykolíkuju si zábor. Ještě jsem však neslyšel, že by někdo zbohatnul z claimu na federální půdě.”

Petr se ohlédl přes rameno. „Ne tak nahlas!” zasyčel. „Tobě to pořád nedošlo? Tání ledovců odkrylo tisíce čtverečních mil, kam noha geologa ještě nevkročila! Je to panenská půda! Přesně o tomhle jsem přemýšlel celou zimu. Tvar řečiště se dá popsat stochastickou fraktální dimenzí, která koreluje s charakterem podloží a říčním spádem. Je jasné, že těžké minerály se v říčním proudu ukládají jen za určitých podmínek. Z radarových satelitních snímků jsem dokázal určit geologický podklad a korelace začaly dávat smysl. Stačilo jen naládovat program historickými záznamy. Víš, co mi vyšlo?”

Ted rezignovaně pokrčil rameny.

„Že koryta potoků, kde prospektoři zlato skutečně našli, mají unikátní fraktální dimenzi! Ze vstupních dat zlaté horečky z roku 1898 jsem dokázal předpovědět i nálezy příští stovky let. Podívej se na Nome. Vidíš ty fialové fleky? To jsou místa, kde se předpověď překrývá se současnými místy těžby! Skutečné zlaté kapsy jsou vzácné, ale pár míst vypadá nadějně. Několik z nich je právě v místě bývalého Hubbardova ledovce.”

Ted si zamračeně prohlížel digitální mapu. „Caribou creek jsi určil správně. Minulý rok tam měli chlapi štěstí. Dej si však bacha na chráněné oblasti divočiny. Od roku 1983 se tam nesmí těžit ani s pánvemi. A taky na indiánskou půdu, tam nejde udělat zábor, musíš dojednat těžební povolení s vedením rezervace.”

„Právě proto tě potřebuju, Tede! Profesionálního prospektora, který ví jak vykolíkovat zábor a jednat s pozemkovým úřadem. Podívej, nabízím ti férovou dohodu. Pojedeme napůl. Já tě dovedu na nejlepší místa a ty do společného podniku vložíš svoje zkušenosti. Tentokrát to nemůže krachnout! Budeme plnit vaky zlatým pískem, jako ti chlapi z osmadevadesátého!”

„Pomalu s tou šlechetnou nabídkou. Chceš naznačit, že mi tentokrát nezaplatíš ani gáži?”

Petr se nejistě ošil. „Těch map jsem potřeboval víc, než jsem čekal. Spousta oblačnosti… Nezlob se, ale fakticky mi zbylo už jen na letenky.”

Ted znechuceně zaklapl obrazovku laptopu. „Tak o takovémhle podnikání jsem už slyšel. Víš kolik takových šílenců a fantastů každý rok potkám? Půlka z nich skončí ve vězení a druhá půlka zmrzne.”

Ted vytáhl z kapsy hrst dolarových bankovek. „To pivo je na mě, ale víc po mě nechtěj.”

„Počkej,” snažil se ho zadržet Petr. “Říkám ti, že tentokrát je to tutovka!”

Ted se zastavil ve dveřích a zakroutil hlavou. „To bude pěkně vypráskaná sezóna…” Mávl rukou a vyšel ven.

- - -

Ve výšce tři tisíce metrů nad mořem začal mít Petr problémy s dýcháním.

„Prosím tě, proč ten počítač táhneš s sebou?” utrhl se na něj Ted. „To ti nestačí stan, krompáč a kolíky?”

„Kvůli orientaci,” zafuněl Petr. „Na satelitním snímku vidím každý kámen. Najít koryto potoka v bludišti ledovcové morény je těžké i s džípíeskou.”

Ted znovu vykročil na ledovcem rozrytý svah s chaoticky nakupenými balvany.Terén ještě nezpevňovaly kořeny travin a hlína jim bez varování ujížděla pod nohama. “Sakrrr…” zavrčel, když skončil na kolenou v bahně. “Proč jsme nezůstali na tom fleku u Juneau!”

Petr do něj hučel celý týden. Prý mu má dát šanci dokázat, že jeho program je spolehlivý. Nakonec to zkusili na obskurním potůčku a k Tedově  překvapení našli hned v první pánvi pěkné zlatěnky. Do konce dne měli pár desítek valounů. Kdyby vybudovali korytovou pračku, začalo by se to vyplácet. Jenže Petr byl neodbytný. „Proč se zahazovat tady v týhle strouze? Na Hubbardu nás čekají potoky,  které ještě zlatokopa neviděly! Zlaté tůně!”

Po dvou týdnech pachtění v mazlavém bahně Ted litoval, že se nechal přemluvit. Prsty roztáhl vrstvu černého písku na dně vyprané pánve. “Zase nic,” udeřil mísou do hladiny, až se vodní tříšť rozlétla na všechny strany. „To mi vysvětli! V každým potoce na Aljašce se dá najít aspoň špetka zlatého písku. Jenže tady nic! Kde jsou ty tvoje zlatý kapsy? Prozkoumali jsme čtyři tutová fraktální místa! Dohrabali jsme se až ledovci a nenašli ani zlaťenku!”

Ted odhodil pánev na břeh a brodil se z ledové vody. „Petře! Tak sakra vnímáš mě vůbec?”

Z čela ledovce se oddělil blok ledu a valil se po svahu s charakteristickým chřestěním. Petr nepřítomně zvedl hlavu. Vlasy mu čechral chladný vítr vanoucí z ledovcových puklin, ale on ho nevnímal.

„Dá se udělat zábor taky na těžbu fosílií?”

„Jasně, že jo. Jenže k čemu by ti byly dobré?”

Petr ukázal k ledovci.

Ted zapátral očima po bílé pláni. Z její masy vystupovaly stovky výčnělků, které dosud považoval za hroty ledu. Jako ve snu vystoupal k nejbližšímu z nich a pohladil jeho hladký povrch.

„Do hajzlu!”

Objal volný konec slonové kosti a snažil se ji vypáčit ze sevření ledu. Ani se nepohnula.

„Mastodon angustidens. Vyhynul před deseti tisíci lety! Petře! Pojď mi pomoct! Tenhle kel má skoro pět metrů! Tak slyšíš?”

Seběhl ke kamarádovi, který seděl v ledové louži s laptopem na klíně a zatřásl jím.

„Petře! Probuď se! Je ti jasný, co jsme našli?”

Petr zvedl tvář a s těžko definovatelným výrazem přikývl. Natočil k Tedovi laptop. Na obrazovce se klikatila strmě stoupající křivka s popiskem: Cena slonoviny na světových trzích.

Ilustrační foto zlaťěnek pod mikroskopem. Největší kousky mají 3 mm. Vyrýžováno v městě Julian, místě Kalifornské zlaté horečky roku 1869-1970.